Do Děčína jsme vyrazili trochu riskantně „na poslední chvíli“. Záměr byl dorazit do sportovní haly zhruba 30 minut před zahájením soutěže. Ověřili jsme si totiž, že našim dětem na rozlétání v kategorii házedel půl hodiny stačí. Pokud je to déle, spíše se už jen vyčerpávají a rozbíjejí modely. Pozdějšímu odjezdu napomohl ještě jeden nejmenovaný výtečník z Vilémova, který si zapomněl doma doklady a musel se pro ně vracet. Do Děčína to je pro nás totiž nejblíže přes Německo a německé úřady není vhodné zbytečně dráždit. Stejně jsme ale museli trochu zariskovat. Oni ti výtečníci byli ve skutečnosti dva. Druhým byl náš rovněž nejmenovaný šluknovský člen. A zajíždět téměř 15 km až kamsi do Rožan a pak se vracet zpět do Vilémova, už opravdu nešlo. Na oněch zhruba třicet minut, co se pohybujeme po německém území, proto pan vedoucí malého Tomáše adoptoval. Trochu jsme se mu pomstili tvrzením, že v případě zadržení si ho jeho skuteční rodiče budou muset vyzvednout druhý den v Drážďanech. Nic se ale nestalo – hraniční přechod v Dolní Poustevně byl pustý, cestou nás nikdo neobtěžoval a ani celníci na přechodu v Hřensku o nás nejevili zájem. Takže Tomášovi v Hřensku spadl velký kámen ze srdce a my všichni jsme do děčínské sportovní haly dorazili téměř přesně dle plánu.
I trénink proběhl k plné spokojenosti. Těch pár upadlých trojúhelníčků, špatně nalepených směrovek a bohužel i lámání křídel bereme jako běžný standard. Ještě štěstí, že naši dárečkové mají dostatek náhradních modelů.
V házedlech jsme mezi žáky byli téměř sami a tak si to kluci rozdali sami mezi sebou. Zvítězil Michal Jiřinec, který nám v poslední době dělá docela radost. Na schůzkách zbytečně nežvaní, staví modely a i na tréninky chodí. Druhý v pořadí byl Honza Weisgerber. Zde nám trochu zatrnulo, protože Honza plnil povinnosti bratra maturantky a na plochu soutěžní se dostavil přímo z liberecké plochy taneční až dlouho po zahájení soutěže házedel. Díky pochopení pořadatelů byl připuštěn do závodu. Začal samozřejmě bez tréninku a létat se mu podařilo přesvědčit až třetí model v řadě. Pak máme našeho nejmladšího Tomáše Lufta, pardon, dnes ráno na půl hodiny Tomáše Blaschku. Sledujeme, jak nám Tomáš pomalu roste a sílí. Na venkovní modely opravdu pomalu, zatímco v hale to stačí. Hlavně jeho první tři kola byla hezká. Pak jsme jej přesvědčili, aby začal trochu riskovat, což se bohužel na zlepšení neprojevilo. Ale házedla se takto létat musí. Brambory zbyly na Jakuba Smělíka. Je to s podivem, protože Jakubova druhá záliba je „kouzelnictví“ a mnohokrát nás již přesvědčil o šikovnosti svých prstů. Bohužel, u modelářů je spíše než se svými modely kamarád s vteřinovým lepidlem. Jeho modely létají docela hezky, co ale naplat, když váží třeba i dvojnásobek toho, co vážily v době svého vzniku. Na seniorskou kategorii si pomalu zvyká Petr Blaschka mladší. Tentokrát využil trochu slabšího rozpoložení soupeřů a ač nedosáhl svého osobního maxima, obsadil mezi dědky druhé místo. Ve velké hale to bylo určitě první takové umístění vilémovského modeláře v seniorské kategorii. O druhého nejlepšího Vilémováka jsme si to tentokrát museli rozdat s Petrovým otcem my dva.
V kategorii A6 předem netrénujeme. To by byl příliš velký odpad modelů. Na trénink je dostatek času během vlastní soutěže. I tak nestačíme vázat přetržené svazky a lepit ulomené díly těchto modelů. Co do hmotnosti modelů i zde rozhoduje nános lepidla. Zvítězil znovu Michal Jiřinec, který soutěžil se zcela novým érem, zatímco ostatní s modely patřičně poflikovanými se seřadili za ním. Nepopulární místo opět obsadil náš eskamotér Jakub, který by si snad zasloužil čestný diplom výrobce vteřinového lepidla za jeho vzornou spotřebu. Bereme-li za úspěch výsledný čas přes šest minut, musíme být s chlapci spokojeni. Junior Petr Blaschka předem ohodnotil soupeře a i s ohledem na místní stropní lapače modelů absolvoval jen tři lety. Pak se věnoval kamarádům a hranolkům v přilehlé restauraci. Jak již bylo řečeno mnohokrát, my s panem vedoucím jsme tuto kategorii zcela vypustili. Jako o závod vážeme nové svazky, lepíme upadlá křídla, případně šťouráme na světelných panelech zachycené (i soupeřovic) modely. A že jich letos bylo.
Ještě bych se rád vrátil k několika úsměvným momentům. Začal to již v pátek Petr Blaschka mladší, který na otázku kolegy, proč balí tři špice trupu, když má jen dva modely, odpověděl, že proto, kdyby mu nějaká špice nelétala. Zasmáli jsme se, ale když nás druhý den všechny porazil, musíme přemýšlet, jestli na tom něco nebude.
Po skončení soutěže jsme pak zaregistrovali, jak vítěz obou žákovských kategorií, Michal Jiřinec, přemýšlí, jaké předměty ho hned v pondělí čekají ve škole a zda z nich nehrozí nějaké nebezpečí. Dospěl totiž k závěru, že štěstěna, která ho dnes celý den provázela, ho musí druhý den určitě opustit (pokud ale vím, žádná školní katastrofa se v následujícím týdnu nekonala).
No a poslední připomenutí se týká historie našeho klubu. Někdy kolem roku 1990, kdy do klubu docházeli zřejmě nejlepší modeláři, které jsme kdy měli, jsme soutěžili s mikulášovickým házedlářem Lubošem Paťhou. Kluci (a holky, protože do té skvělé party patřila i teta Jitka) přecházeli postupně do juniorské kategorie a ač v nejlepší sportovní kondici, utkání Vilémováci versus Luboš Paťha za celý rok končilo třeba sto padesát ku třem v jeho prospěch. Toto mi připomenul Jirka Schieferdecker dotazem, zda nevím, jak den předtím v Žatci hráli vilémovští fotbalisté. My s vilémovskými fotbalisty udržujeme korektní vztahy, byť jistá soutěživost mezi námi existuje. A zatímco oni si jeli tento víkend pro porážku do Žatce a vrátili se s neuvěřitelnou výhrou sedm nula, my jeli do Děčína za žateckým Jirkou pro klepec a také jsme ho obdrželi. Rovněž sedm nula. Na naši obranu uvádím, že zatímco čutálisté se pohybují ve středu tabulky krajského přeboru, Jirka je vlastně přeborník republikový. Takže žádná ostuda.
Letošní Josefovské létání můžeme hodnotit jako úspěšné. Vyrazili jsme ještě za světla domů. Rozvezli jsme děti po Šluknovském výběžku s vědomím, že halové létání na dlouho končí a teď už se budeme věnovat pouze venkovním modelům.
Z. Hykš