Den otevřených dveří

Leteckomodelářský klub Vilémov

Vás zve na

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

Spojený s náborem nových členů klubu

Zveme všechny chlapce i děvčata zajímající se o letecké modelářství. Přijďte se na nás podívat. Podmínkou je věk 7 – 12 let a dobrý prospěch ve škole. Účast alespoň jednoho z rodičů nutná.

Zveme samozřejmě také ostatní příznivce našeho klubu.

Sraz je v pátek 19. října 2017 v 16,00 hodin v přízemí ubytovny STAP.

Mikulášovické házedlo 2018

Týden po našem Žuchu jsme se znovu sešli v České Lípě. Tentokrát při soutěži „Mikulášovické házedlo“. Počasí bylo o trochu drsnější. Bylo chladněji, foukal čerstvý vítr a po obloze se valily tmavé mraky. Z mraků naštěstí nic nevypadávalo, zato ale soutěžící často dost dlouho čekali na sluníčko a „teplejší povětří“. Bylo nás však o něco méně, proto i tato soutěž plynula bez jakýchkoliv zádrhelů rychle ke svému konci. Rozlétávání nebylo žádné, pan ředitel soutěže během závodu zpracovával výsledky, takže již ve tři hodiny odpoledne většina z nás obsadila místní bar a čekala na vypsání diplomů a vyhlášení výsledků. Ve čtyři hodiny už jsme byli všichni na cestě do svých domovů.

Samostatnou kapitolu bych chtěl věnovat větru, který nás minule dost potrápil. Co se týče jeho směru, Mikulášovičtí měli více štěstí než my. Do dráhy zaháněl vypuštěné modely jen chvíli před koncem soutěže. Poučení modeláři si je vyzvedávali tak, že „velcí letci“, kterých se po obědě na ploše vyrojila velká spousta, museli být spokojeni. Vedoucí sobotního leteckého provozu se při přesunu na startoviště větroňů na chvíli zastavil mezi modeláři. Neshledal žádné nedostatky a po chvíli pokračoval dále “ke svým“. Je dobře, že tentokrát se vše obešlo bez problémů. Pro příští rok jsme si na českolipské letiště naplánovali o dvě soutěže navíc, čemuž by případný další incident určitě dobře neposloužil.

Zpět k větru – na jeho směr a sílu žehrali spíše soutěžící. Několik našich modelů totiž skončilo na olšovém stromořadí na začátku zemědělských pastvin. Za těch několik desítek let, co do Lípy dojíždíme, toto stromořadí notně prořídlo, ale díky zákonu schválnosti stále slouží jako nebezpečný lapač letadel. I my měli štěstí v neštěstí, když nejlepší model F1H našeho juniora Petra neomylně mířil do koruny jednoho z těchto stromů, ale těsně předtím, než se tak stalo, spadl díky časovači, omylem nastavenému jen na jednu minutu. Pro příští sezónu proto pracujeme na zdokonalení metod na snímání uvízlých modelů. Dlouhé teleskopické tyče prosazované kolegy z Liberce bychom chtěli doplnit prakem s těžší matkou a pevnou šňůrkou. Doufám, že na jarní cyklus soutěží plánovaný do České Lípy příští rok, budeme v tomto ohledu plně připraveni.

Při všech třech letošních soutěžích foukal vítr vždy od severu či severozápadu, přes terénní vlnu na konci letištní dráhy. Dost nás proto zlobilo turbulentní proudění, ve kterém se naše letící modely chovaly často, no jako nudle v bandasce. Pořád je to ale lepší jak vítr jižní či jihovýchodní. To pak majitele výkonnějších modelů straší nedaleký les a vedle něj ležící golfové hřiště. Nevím, zda je hřiště již oplocené, ale po oba víkendy bylo plné golfistů, kteří by jistě nebyli rádi, pokud bychom se jim při pronásledování svých modelů pletli do hry. V případě, že bude někdy silněji foukat tímto směrem, nezbyde nám než zkrátit časy. A v minulosti se nám již i stalo, že velcí větroňáři a nebo gumáčkáři raději létání ukončili, než aby se učili lézt na vzrostlé stromy a nebo byli napadáni bdělou službou na golfových vozících.  Je to bída, ale i tak jsme rádi, že českolipské letiště vůbec existuje a my tam smíme modelařit.

Vlastní soutěž se mi hodnotí hůře, protože zatím nemám k dispozici výsledkovou listinu. Samozřejmě jsem ale její průběh sledoval coby časoměřič a příležitostní nadhazovač větroňů. Určitě nás bylo o trochu méně – chyběli kolegové z Kopidlna, kteří ve stejný den pořádali vlastní soutěž. I dětí bylo často přesně na stupně vítězů. My už téměř žádné děti nemáme, zatímco varnsdorfští si budou muset dořešit, jak svůj dorost dopravit na závody. Co se týče výkonů, nebyly špatné. Jen vlivem výše popisovaného povětří trochu více rozkolísané. Určitě si ale všichni krásně zalétali a mnozí se i pěkně proběhli. Několikrát do vzdáleného výběhu se zvědavými kravami. Mě osobně potěšil návrat varnsdorfského modeláře Tomáše mezi nás. Naposledy si ho pamatuji jako juniora přicházejícího s nejrůznějšími technickými vymoženostmi (nezapomenu na jeho brzdící štíty gumáčku ovládané pomocí důmyslného mechanizmu). Teď už je z něj dospělý modelář a já doufám, že ho jeho „hračičkovství“ neopustilo.

Ještě krátce k nám. Vilémováky letos čeká republikový přebor mladých modelářů. Kvalifikovali se tam sice všichni, jen jsem zvědav, kolik z nich v pátek 28. září do Tábora skutečně vyrazí. Rozumím tomu, pokud dají přednost studiu na střední škole, kam po prázdninách všichni zamířili. To je bohužel problém všech našich modelářů, pokud si vyberou obor na vzdálenější škole a domů se pak vrací v pátek pozdě večer. Potom v půli října uspořádáme Den otevřených dveří spojený s náborem nových členů. Doufám, že se nějaký ten zájemce o modelářství najde. A pak už se vrhneme na modely halové, které po celou dobu, kdy jsme po polích a letištích proháněli modely volných kategorií, zahálely na skříni v přepravních krabicích.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

ŽUCH 2018

A máme to pro letošek za sebou. Žuch patří mezi první soutěže pořádané po skončení prázdnin a tak se k nám, resp. do České Lípy, vždy vydává spousta natěšených modelářů. Počítám-li správně, letos jich bylo celkem čtyřicet tři. Naštěstí jsme s tím počítali a s dostatečným předstihem provedli masivní nábor časoměřičů. Nakonec se nám podařilo z klubových členů, rodinných příslušníků a přátel našeho LMK sestavit devítičlenný rozhodcovský sbor. V tomto ohledu soutěž proběhla bez problémů. Nikdo moc nečekal a zhruba půl hodiny před stanoveným koncem soutěže už létalo jen několik málo opozdilců. Do tří jsme stihli i rozlétávání v seniorské kategorii A3. Počasí bylo sice trochu ošidné, protože ale většina ze soutěžících má spoustu zkušeností, tolik se to neprojevilo. Například mezi dědky v kategorii A3 až teprve čtrnáctý soutěžní let nebyl „max“. A nebo takový Milan Šafler – deset soutěžních letů + jedno rozlétávání a vše bylo plné.

Pak jsme se přesunuli do klubovny místního Aeroklubu. Zde byly rychle vypsány diplomy. Nejlepší žáci k nim obdrželi ještě poháry a medaile, senioři pak ručně malované sklenice. Aby ta myšlenka nezapadla, připomínám nápad pana vedoucího Blaschky odměňovat těmito sklenicemi s různými leteckými motivy nejlepší modeláře po dobu šesti let. Letos to bylo počtvrté. Je prý zvědav, kolika seniorským modelářům se podaří zkompletovat všech šest ročníků. Po vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli diskutovali s pořadateli příštích závodů v České Lípě, modeláři z Mikulášovic. Měli jsme o čem.

Nejprve se ale vrátím ke slavnostnímu nástupu. Před rozchodem jsme vzpomenuli našeho kolegu Pepu Bartíka, který nás o prázdninách navždy opustil. Pepa nám všem bude chybět. A pesimistická je i moje druhá poznámka. Před zahájením soutěže jsme si s řídícím létání českolipského aeroklubu vyměnili telefonní čísla a zopakovali si pravidla pro pohyb po letištní ploše. Tuto sobotu nás bohužel hanebně zradil vítr. Zhruba na půl hodiny se stočil tak, že foukal přímo přes přistávací dráhu. Brzy se mi ozval telefon, ve kterém mě řídící létání upozornil na to, že startující letadlo jen těsně minulo jeden náš model. Aby toho nebylo málo, jeden z našich modelářů se prý o chvíli později vydal pro svůj model před startující vlečnou s větroněm. To mě moc mrzí. Coby vedoucí zažívám to, co spousta jiných pořadatelů modelářských závodů. Moc si jich neužívám. Neustále šmíruji, jestli se někdo necourá přes plochu, případně zda neslyším zvuk přistávajícího éra. I u té vlečné jsem spokojeně konstatoval, že v místě vzletu je z naší strany vše v pořádku a nevšimnul jsem si toho tuláka pohybujícího se více vpravo. Soutěž se pomalu chýlila ke konci, startů ubývalo a tak přiznávám, že mě ten telefonát nepříjemně překvapil. Zažehnal jsem požadavek okamžitě ukončit naší soutěž slibem, že se ihned přesuneme do bezpečnějších míst. Musím zdůraznit, že všichni oslovení modeláři bez jakýchkoliv připomínek můj požadavek splnili. Pak už se nestalo nic. Druhé překvapení bylo nahoře poté, co Mikulášovičtí šli vyjednat termín své soutěže pro příští týden. Zdařilo se to prý až po dlouhém přemlouvání a telefonickém jednání řídícího létání s předsedou aeroklubu. Kolegové museli slíbit jednoho pořadatele, který na kraji přistávací dráhy nebude mít na starosti nic jiného než vyhánět modeláře z plochy. On a nebo ředitel soutěže navíc budou mít od aeroklubu přidělenu vysílačku, pomocí které budeme o dění na ploše ještě více informováni. Je vidět, že i Aeroklub má snahu věc řešit a ne nás jednoduše provždy z letiště vytěsnit. I tak jsem z té události dost zklamaný a jsem zvědav, jak to příště dopadne. Asi dokážeme lépe zabezpečit plochu ve chvíli vzletu velkého letadla, zato větru neporučíme. Letadla na provázku nemáme a pokud se vítr stočí do dráhy, nejspíš podobným konfliktům jako tuto sobotu, stejně nezabráníme. Uvidíme. V každém případě přeji Mikulášovickým modelářům vítr správné síly i správného směru.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Lipovský „létající“ dřevák 2018

Ještě teď, zhruba týden po této akci, mě mrazí. Akce, která mohla skončit katastrofou, naštěstí dopadla docela dobře. Ale byla tu fuška.

Lipovský dřevák je tradiční událost pořádaná v sousední vsi. Lipováci to umí a za ty roky si Dřevák vysloužil velmi dobrou pověst. Návštěvníci se jen hrnou a s nimi, jak jsme se minulou sobotu přesvědčili, i spousta dětí. Letošní ročník se konal s přívlastkem „létající“. Tudíž jsme se tam na pozvání spolu s dvěma místními radiáčkáři ocitli i my, vilémovští volňáskáři. Byli jsme hlavní letecká atrakce, protože padáčkáři se do Lipové netrefili a přistáli daleko za vsí, zatímco horkovzdušný balón pro silný vítr vůbec nevzlétl. Pro velký úspěch na našem dětském dni jsme opět zvolili katapult na vystřelování malých balsových letadel. A nevím koho to napadlo, ale v otevřeném stanu postaveném pořadateli se stavěly balsové kluzáky z předem připravených polotovarů. A to je ta příčina mého mrazení. Během první hodiny se v podstatě nic nedělo. Ulovili jsme jen dva cizokrajné zájemce z nedalené SRN. Po hodině ale kdosi zvednul stavidlo a náš stan se ocitl v obležení dětí i dospělých. Naštěstí nás nezradili naši čtyři junioři, kteří přišli v plném počtu a při stavbě modelů vydatně pomáhali. Ke stolu se posadili vždy čtyři zájemci, kteří si obrousili připravené polotovary a za pomoci našich modelářů je i slepili. Pak se odebrali na plochu, kde vzniklý výtvor zalétali. Na jejich místo mezitím usedl další zájemce. Byla to nefalšovaná hrůza. Považte sami – mezi jednou hodinou odpoledne a půl šestou navečer vzniklo celkem 57 kluzáků. U padesátého modelu se vyčerpal druhý aktivátor, zatímco u padesátého sedmého modelu došlo vteřinové lepidlo, kterého se vypotřebovaly celkem čtyři velké tuby. Poslední tři připravené polotovary jsme předali zájemcům s omluvou, že došlo lepidlo, takže si je musí dokončit sami doma a utekli jsme. Abych nepřeháněl, ten hlavní nápor jsme zvládli a zklamaných dětí moc nebylo. Ale i tak, ještě včera jsem dostal vynadáno od jedné babičky, že na její vnučku se nedostalo. Což napravím dodatečně.

Znovu musím poděkovat našim juniorům za pomoc. Bez nich bychom snad ty modely lepili ještě druhý den. Úspěch to bezesporu byl. Musíme ale popřemýšlet, jak to udělat příště, abychom nebyli tolik zaskočeni. Určitě zůstaneme u katapultu, který je pro děti zajímavou atrakcí a přitom funguje naprosto v pohodě, ale co se týče stavby modelů, asi se omezíme jen na rozdávání stavebnic papírových kluzáků.

Z. Hykš

Tábor Raná 2018

Letního modelářského soustředění mládeže a také několika „dědků“ jsem se nezúčastnil. Proto píšu jen to, co vím z doslechu:

Přípravu tábora zahájil jako obvykle pan ing Josef Bartík. Bohužel, Pepa nás o prázdninách navždy opustil. Modelařina byla jeho všechno a tak by se mu docela určitě nelíbilo, kdyby byl letošní tábor zrušen. Organizaci proto ještě během jeho nemoci převzali kolegové z varnsdorfského klubu. Nerad bych na někoho zapomněl, ale asi se o to nejvíce zasloužili pánové Mirek Procházka, Standa Rudínský a Míla Řezniček. Za náš klub se zapojil Petr Blaschka, který první týden konání tábora všemu velel. Ke zdárnému chodu přispěli i ostatní „dospěláci“, kteří dle denního rozvrhu dohlíželi na náš potěr ať již v dílně, na letištní ploše, při jídle, nejrůznějších táborových soutěžích nebo třeba u bazénu.

Dlužno říci, že Mirek Procházka zvolil přísnější režim – po celou dobu konání tábora se dbalo na důsledné dodržování denního rozvrhu. Prý to po chvíli brblání docela dobře fungovalo. Rozcvičky byly kompletní, služba si plnila své povinnosti a ani mobilní telefony, které byly k dispozici pouze v době osobního volna, dětem tolik nechyběly. Dokonce se i pracovalo v dílně. Bylo dokončeno několik rozpracovaných modelů a řada jiných začala vznikat. V soboru večer pan vedoucí Blaschka předal funkci táborového vedoucího Mirkovi Procházkovi, který se postaral o týden druhý.

Ještě organizační připomínka: Připojené fotografie pořídil pan vedoucí Petr Blaschka. Omlouvá se, ale zaznamenat spoustu táborových událostí se mu z časových důvodů nepodařilo. Já se zase omlouvám zato, že vzniklé fotografie neokomentuji. Je to prý škoda, protože po pár letech už nebudeme vědět kdo je kdo, ale GDPR je GDPR. Nejen naší firmou obchází strašák v podobě sankcí za nedodržení tohoto nařízení EU a ani někteří rodiče nejsou spokojeni, pokud jejich ratolesti pojmenujeme. Školní tabla z letošního června s rozmazanými tvářemi některých dětí jsou tomu příkladem. Nedá se nic dělat, své děti, případně jejich kamarády si musíte popsat sami.

Z. Hykš