A máme to pro letošek za sebou. Žuch patří mezi první soutěže pořádané po skončení prázdnin a tak se k nám, resp. do České Lípy, vždy vydává spousta natěšených modelářů. Počítám-li správně, letos jich bylo celkem čtyřicet tři. Naštěstí jsme s tím počítali a s dostatečným předstihem provedli masivní nábor časoměřičů. Nakonec se nám podařilo z klubových členů, rodinných příslušníků a přátel našeho LMK sestavit devítičlenný rozhodcovský sbor. V tomto ohledu soutěž proběhla bez problémů. Nikdo moc nečekal a zhruba půl hodiny před stanoveným koncem soutěže už létalo jen několik málo opozdilců. Do tří jsme stihli i rozlétávání v seniorské kategorii A3. Počasí bylo sice trochu ošidné, protože ale většina ze soutěžících má spoustu zkušeností, tolik se to neprojevilo. Například mezi dědky v kategorii A3 až teprve čtrnáctý soutěžní let nebyl „max“. A nebo takový Milan Šafler – deset soutěžních letů + jedno rozlétávání a vše bylo plné.

Pak jsme se přesunuli do klubovny místního Aeroklubu. Zde byly rychle vypsány diplomy. Nejlepší žáci k nim obdrželi ještě poháry a medaile, senioři pak ručně malované sklenice. Aby ta myšlenka nezapadla, připomínám nápad pana vedoucího Blaschky odměňovat těmito sklenicemi s různými leteckými motivy nejlepší modeláře po dobu šesti let. Letos to bylo počtvrté. Je prý zvědav, kolika seniorským modelářům se podaří zkompletovat všech šest ročníků. Po vyhlášení výsledků jsme ještě chvíli diskutovali s pořadateli příštích závodů v České Lípě, modeláři z Mikulášovic. Měli jsme o čem.

Nejprve se ale vrátím ke slavnostnímu nástupu. Před rozchodem jsme vzpomenuli našeho kolegu Pepu Bartíka, který nás o prázdninách navždy opustil. Pepa nám všem bude chybět. A pesimistická je i moje druhá poznámka. Před zahájením soutěže jsme si s řídícím létání českolipského aeroklubu vyměnili telefonní čísla a zopakovali si pravidla pro pohyb po letištní ploše. Tuto sobotu nás bohužel hanebně zradil vítr. Zhruba na půl hodiny se stočil tak, že foukal přímo přes přistávací dráhu. Brzy se mi ozval telefon, ve kterém mě řídící létání upozornil na to, že startující letadlo jen těsně minulo jeden náš model. Aby toho nebylo málo, jeden z našich modelářů se prý o chvíli později vydal pro svůj model před startující vlečnou s větroněm. To mě moc mrzí. Coby vedoucí zažívám to, co spousta jiných pořadatelů modelářských závodů. Moc si jich neužívám. Neustále šmíruji, jestli se někdo necourá přes plochu, případně zda neslyším zvuk přistávajícího éra. I u té vlečné jsem spokojeně konstatoval, že v místě vzletu je z naší strany vše v pořádku a nevšimnul jsem si toho tuláka pohybujícího se více vpravo. Soutěž se pomalu chýlila ke konci, startů ubývalo a tak přiznávám, že mě ten telefonát nepříjemně překvapil. Zažehnal jsem požadavek okamžitě ukončit naší soutěž slibem, že se ihned přesuneme do bezpečnějších míst. Musím zdůraznit, že všichni oslovení modeláři bez jakýchkoliv připomínek můj požadavek splnili. Pak už se nestalo nic. Druhé překvapení bylo nahoře poté, co Mikulášovičtí šli vyjednat termín své soutěže pro příští týden. Zdařilo se to prý až po dlouhém přemlouvání a telefonickém jednání řídícího létání s předsedou aeroklubu. Kolegové museli slíbit jednoho pořadatele, který na kraji přistávací dráhy nebude mít na starosti nic jiného než vyhánět modeláře z plochy. On a nebo ředitel soutěže navíc budou mít od aeroklubu přidělenu vysílačku, pomocí které budeme o dění na ploše ještě více informováni. Je vidět, že i Aeroklub má snahu věc řešit a ne nás jednoduše provždy z letiště vytěsnit. I tak jsem z té události dost zklamaný a jsem zvědav, jak to příště dopadne. Asi dokážeme lépe zabezpečit plochu ve chvíli vzletu velkého letadla, zato větru neporučíme. Letadla na provázku nemáme a pokud se vítr stočí do dráhy, nejspíš podobným konfliktům jako tuto sobotu, stejně nezabráníme. Uvidíme. V každém případě přeji Mikulášovickým modelářům vítr správné síly i správného směru.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš