Tento příběh začíná někdy v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jsem se přehoupnul přes svých deset let a určitě jsem v té době již dostával pod stromeček stavebnice modelů letadel – vybavuji si například model Pinto anebo Picolo. Ale tvrdit o sobě, že jsem byl modelář, byť neorganizovaný, nemohu. Výtvory, které z Ježíškových darů vznikaly, létaly jen neochotně anebo vůbec. Největšího úspěchu jsem dosáhl s rychlostavebnicí polystyrenového modelu Démant, u kterého jsem zaznamenal svůj první úlet a dlouhé hledání v sousedním lese. Pomohl mi až silný poryv větru, který po několika dnech model shodil z vysokého smrku. Někdy si na tyto začátky vzpomenu, když hodnotím práci svých nynějších svěřenců.

Ale zpět k tématu. Tehdy jsem také zaregistroval, že na poli za naším domem kdosi létá s motorovým modelem. Akrobacie to byla velice odvážná. Někdo z dospělých mi prozradil, že se jedná o vilémovského Antonína Poliaka. „Tonda“ nejenom, že se svým bratrem Ivanem a několika dalšími kamarády modelařil, s ohledem na tehdejší nedostatek modelářského materiálu na trhu stavěl na koleni serva a konstruoval RC soupravy, ale ještě s dalšími průkopníky ze Šluknovského výběžku laboroval s tehdejší novinkou – po domácku vyrobenými Rogalovými křídly. Dlouho byl na nedalekém zalesněném kopci patrný výsek, který vytvořili, aby zde podnikali první cvičné lety.

Ale znovu zpět k tématu. Zmíněný model motorového letadla nakonec skončil v modelářské dílně. Zřejmě to byl majetek tehdejšího Svazarmu. Našli jsme jej v dílně poté, co jsme v roce 1984, po delší odmlce, činnost klubu obnovili. Dlouho visel v našem nynějším působišti, v ubytovně firmy Stap, pod stropem spolu s ostatními zděděnými modely. A to do té doby, než se utrnul a trochu poškodil. Pan vedoucí se rozhodnul, že jej opraví a uvede do provozuschopného stavu. Znovu potáhnul ocasní plochy. Ale pak se iniciativy chopili naši Jirka se Šimonem. Proč ne – házedel, vystřelovadel a větroňů mají plné skříně, mohou se tedy věnovat i jiné činnosti. Při opravě křídla, což už je jejich výhradní dílo, je pan vedoucí zachytil na přiložených fotografiích. Moc se jim to povedlo. Nyní se rozhořela diskuze na téma, jakým motorem tento restaurovaný model vybavit. Lakomci držící klubovou kasičku a milovníci ticha prosazovali elektromotor. Zvítězili ale všichni tři „restaurátoři“, kteří prosadili, že v historickém modelu musí být motor původní. Poradí nám s tím prý kolegové z LMK Varnsdorf, kteří mají s těmito typy motorů podstatně více zkušeností jak my. Tak uvidíme na jaře příštího roku.

A proč o tom všem tak sáhodlouze hovořím? Jednak jsem se chtěl pochlubit, jak zdatní modeláři nám v klubu vyrostli. A také kvůli jisté pikantnosti – ten chlapec na fotografiích s brýlemi, je Šimon Poliak, vnuk v úvodu zmiňovaného Ivana a tedy prasynovec Tondy. Oba se bohužel této rekonstrukce nedožili. Přesto nebo právě proto jsem oba zmínil. A svůj příspěvek trochu pateticky zakončuji konstatováním, že po více jak padesáti letech se kruh uzavřel.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš