V sobotu třetího ledna jsme měli nečekané potíže s přepravou soutěžících do Varnsdorfu. Pan Sucharda se doma léčil s chřipkou, zatímco nový potenciální přepravce, totiž čerstvý majitel automobilu Víťa, zůstal doma. Když jsme v osm hodin ráno vyzvedávali před domem jeho bratra Jirku, Víťa ještě spal spánkem unaveného středoškoláka. Směrem na Varnsdorf proto vyrazil jediný vůz pana Blaschky zaplněný dvěma statnými vedoucími a třemi stejně dobře rostlými žáky a juniory. Kromě modelářů se do auta musel vejít ještě soutěžní materiál a bohatý proviant. Příslovečná krabička zápalek by se do auta sice ještě vešla, moje sedačka však nikoliv (naštěstí bylo po obvodu varnsdorfské haly dostatek laviček k sezení). Na druhou stranu kluci promptně spočítali, že i s vybavením představujeme zátěž téměř půl tuny, takže náš automobil spolehlivě seděl na vozovce a to i přes poměrně silnou vrstvu rozježděného sněhu.
Do Varnsdorfu jsme dorazili kolem deváté, takže jsme měli zhruba půlhodinu na trénink házedel. Žádná sláva to tedy nebyla. Kluci snad přes vánoční svátky úplně zapomněli, jak se „uhlíková“ éra správně hází. Popravdě řečeno, ony trucovaly i Vrány. A to nebylo nic proti tomu, co nás čekalo při vlastní soutěži. Hlavní pořadatel, Mirek Procházka, nám při slavnostním nástupu mimo jiné popřál „kolik startů, tolik přistání“. Což jsme sice dodrželi, ale pro náš výkon by platilo spíše „jak nahoru, tak i dolů“. Mít v tašce láhev rumu, určitě bych ji použil. Výsledkem byl slabý výkon, o několik desítek vteřin horší oproti předchozím soutěžím ve Vilémově a v Děčíně. Éra jsou sice hodně omlácená (podle všeho pamatují rok vzniku 2020) a kamarád Jirka Tůma na nich okem zkušeným vidí řadu nedostatků, přesto druhý pan vedoucí po skončení soutěže, při tréninkovém létání prokázal, že většina modelů umí létat daleko lépe, než předvedly při vlastní soutěži. Při vyhlášení výsledků sice padl zřejmě správný závěr, že ani ostatním soutěžícím to tentokrát tolik nelétalo, my jsme ale v tomto pochybném hodnocení určitě zvítězili.
No a co se týče gumáčků A6, to bylo podobné. Většina soutěžících létala pod své možnosti, ale my opět dominovali. Kde jsou ty doby, kdy jsme snili o časech přes čtyři minuty. Tentokrát se nám ze zhruba dvaceti pokusů nepovedla ani jediná tříminutovka. Musím alespoň pochválit Šimona a Jirku, že se nenechali odradit a spolu s panem vedoucím Blaschkou tuto kategorii nezavrhli. Naopak, při každé soutěži se snaží o nápravu této mizérie. Ještě v hale se opět odehrála diskuze na téma, co s tím. Ochotně nám radili ti úspěšnější, především klubový kamarád Pavel Formánek, mimochodem přesvědčivý sobotní vítěz v této kategorii. Jestli nám to ale bude něco platné, ukážou příští závody.
Za LMK Vilémov Z. Hykš