Vzdálenějším akcím již tradičně věnujeme celý víkend. V pátek naplánujeme cestu na místo, v sobotu vlastní soutěž a v neděli klidný odjezd domů. V minulých letech jsme tak řešili například závody v Moravské Třebové, Všechově, Boroticích nebo Olomouci a stejně tak i nyní v Křemži. Vedoucí vilémovského modelářského klubu už jsou pánové v letech a vtěsnat do jednoho dne soutěž a dvě 350 km cesty je nad jejich síly.

V sobotu navečer jsme se proto odebrali zpět na ubytovnu, kde jsme strávili další noc. V neděli ráno, po snídani, jsme vyrazili na cestu domů. Aby to nebylo tak fádní, zařazujeme na zpáteční cestě do programu nějakou atrakci. Podle toho, jak jsme při závodech dopadli, za odměnu či za trest. Letos to byl za odměnu Zvíkov. Tento modelářský ročník je rozumný a snad se nám ani nezdálo, že se kluci na Zvíkov těší. Nebylo to vždy takové. Vzpomínám například na výstup na Bezděz, kdy jsme si od tehdejších dětí vyslechli několik peprných poznámek. Po této atrakci jsme se trochu občerstvili, protože i v neděli panovalo úmorné vedro. Oba vozy pak zamířily na sever. Prahou jsme na rozdíl od pátečního odpoledne projeli bez jakýchkoliv problémů. Rozdělili jsme se před Mladou Boleslaví. Vůz narvaný letadly si to namířil přímo do vilémovské dílny, druhý pokračoval do Liberce, kde vyložil oba naše juniory, studenty zdejší stavební průmyslovky. Nás pak ještě čekala zhruba jeden a půl hodinová cesta k nám do výběžku, zde rozvezení již nepotřebných holínek a použitých ponožek našich stavařů a nakonec domácí večeře. Tímto bylo letošní mistrovství ČR mládeže ukončeno a my se již těšíme na další závody (Charvatce?)

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Letošní mistrovství mládeže modelů volné kategorie se konalo na druhém konci České republiky, totiž v Křemži. Pro nás a zřejmě i pro spoustu dalších soutěžících zcela neznámé prostředí. Na krajském přeboru si účast na těchto závodech vybojovali starší žák Šimon a dva junioři – Jirka s Ivanem. Několikahodinovou cestu navíc komplikoval páteční průjezd Prahou. Ale do Křemže, do místní sokolovny, kde jsme měli rezervováno ubytování, jsme dorazili v pořádku a včas. Večer jsme věnovali kulturnímu programu – prohlídce okolí sokolovny (především návštěvě restaurace V hájích, kde jsme potkali podobně kulturně založené přátele z Kopidlna). Ale spát jsme šli brzy, protože nás druhý den čekalo časné vstávání. Přiznávám, že soutěžní plocha nás zprvu trochu vystrašila, protože se jednalo o louku o rozměrech zhruba 800 x 800m. Ve směru větru se terén mírně zvyšoval až k ne příliš frekventované úzké silnici, ovšem lemované vzrostlými ovocnými stromy. Minimálně jedno sklepávání uvízlého modelu jsem během soutěže zaregistroval. Naštěstí počasí bylo k nám všem milostivé, protože vítr jen nepatrně zesiloval z počátečních dvou na finální čtyři metry za vteřinu. I tak několik modelů (tři?) ulétly a jeden skončil na chatrné střeše trosek nedaleké zemědělské budovy. My jsme měli velké štěstí. Jednou náš model onu budovu oblétl a jedna „Á jednička“ při jediném našem maxu (!) zmíněnou silnici přelétla a způsobně přistála na poli za ním. Všechny ostatní starty končily nedaleko od startoviště č. 7, kde jsme se usalašili spolu se dvěma modeláři varnsdorfskými. Dle tvrzení jednoho z pořadatelů, v osmi případech z deseti prý na této ploše fouká příhodný vítr zahánějící modely bezpečným směrem. Tak schválně – pořadatelé chtějí tuto akci zopakovat i příští rok. Uvidíme, jestli si vyberou ten druhý případ nepříznivého větru anebo osmdesátiprocentní jistotu směru bezpečného.

Ale nyní již jen samá pozitiva. Soutěž byla dobře zorganizovaná. Alespoň na našem stanovišti byli dva časoměřiči, díky kterým jsme během každého kola stihli v pohodě jedenáct startů soutěžních i několik startů cvičných. Začínali jsme v deset a poslední kolo absolvovali mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. Na vyhlášení výsledků jsme si museli trochu počkat, protože oceněných byla spousta. Vlastně to byli všichni soutěžící, protože i ti méně úspěšní obdrželi alespoň účastnický list a mohli si vybrat nějakou cenu. Čekání nám nevadilo. Před sluníčkem jsme se schovávali ve velkém stanu a čekání si krátili konzumací nejrůznějších poživatin nabízených dobře zásobeným „barem“.

Pozitiva pokračují. Již během vyhlášení jsem zaregistroval řadu pochvalných vyjádření soutěžících a jejich doprovodu k úrovni cen. Převažovaly pěkné stavebnice modelů letadel.

Co se nás týče, někteří kluci měli splněno ve třech soutěžních kategoriích, přičemž pod mým nenápadným nátlakem si zvolili větroně A3 a F1H. Házedla sice mají nejraději, ale mě se zdá, že větroně jsou kategorie vznešenější. Měl jsem pocit, že kluci létají o fous hůře, než při posledním tréninku na letišti v České Lípě (ŽUCH 2025). Podle výsledků ostatních soutěžících ale docházím k závěru, že to tak zlé nebylo. Počasí bylo, jak rád říkám, trochu poťouchlé. V kategorii A3 jsme dosáhli několika maximálních časů, v „A jedničkách“ pak bylo jen jedno, již zmíněné maxo. Potěšil mě přístup kluků. Nemáme jim co vytknout. Jaký to rozdíl třeba od krajského přeboru, kdy jsem od dnes již nečlena klubu slyšel během soutěže snad stokrát otázku „kdy už pojedeme domů?“. Ze zájmu o pokročilejší vybavení modelů, např. fungování tzv. kroužáků, usuzuji, že i junioři budou chtít u nás pokračovat, byť pozdní páteční návraty ze škol to budou komplikovat.

Ještě k výsledkům – náš starší žák Šimon si bude muset zvyknout na to, že běžet s vlečeným modelem se musí i na zoraném poli. Není možné v půli vleku zastavit. A já si musím zvyknout na to, že model snažící se vyorat místní krtky, se uvolňuje řevem „zahoď“, nikoliv „pusť“. Pro vysvětlení – „pusť“ je podle kluků nižší stupeň pokynu „zahoď“. Při „pusť“ se prý modelář pokouší uvolnit model ze šňůry, zatímco „zahoď“ znamená zahodit úplně všechno včetně šňůry a to i za cenu mizerného letu. Takže za ztrátu Šimonova modelu vlastně mohu já. Ale z mých zkušeností vyplývá, že někdy je to úplně jedno, co vedoucí křičí, protože vlekajícímu modeláři se uzavřou klapky na uších a on, křečovitě držící vlečnou šňůru, sleduje model až do hořkého konce.

Junior Jirka je dostatečně zkušený, takže si sám vyhledával termiku. Ivanovi a Šimonovi jsem sice radil, ale mám ten pocit, že spíše špatně. U Ivana oceňuji, že od jarního opatrného vlekání dospěl k razantnímu vystřelování, hlavně A trojek, byť při dvou nebo třech vlecích u mě hrozila zástava srdce. No, naše modely přežily téměř všechny a dokonce jsme v juniorech i něco ukořistili. Účast v námi obsazených juniorských kategoriích nebyla velká. Kluky jsem uklidňoval tím, že to není jejich chyba, ale těch, co se rozhodli zůstat doma za pecí anebo dokonce po překročení žákovského věku s modelařením úplně skončili.

Již jsem zmínil, že pořadatelé vypustili zprávu, že by si to příští rok chtěli zopakovat. Proč ne. Soutěž to byla po všech stránkách pěkná a skvěle zorganizovaná. „Když slíbí“, že i příště bude panovat příznivé počasí, rádi přijedeme.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Tak tohle se nám opravdu nepovedlo. Přitom vše začalo jako obvykle, totiž bez větších komplikací – na jaře jsme se zúčastnili celkem tří krajských přeborů mládeže a v pohodě splnili předsevzetí, že každý z našich modelářů si vybojuje účast na MČR ve dvou kategoriích. Některým snaživcům se to povedlo dokonce ve všech třech kategoriích, které létáme, takže si museli vybrat. V rámci tréninku jsme se poté oproti plánu zúčastnili dvou „řadových“ soutěží navíc a tréninku jsme podřídili i pobyt našich kluků na prázdninovém soustředění mládeže na Rané u Loun. Pak následoval zdařilý zářijový ŽUCH 2024. Bohužel, hned po Žuchu nastaly komplikace. Na přebory vypravujeme vždy dva automobily, řízené oběma kolegy vedoucími. Jenže jeden z nich nám, ze zdravotních důvodů, vypadnul (já ho nahradit nemohl – havaroval bych ještě v garáži a tak se při cestách na soutěže specializuji coby spolujezdec na hlášení „zprava dobrý“). Myslím, že včas jsme začali hledat náhradní vůz i s řidičem. Bohužel, nepodařilo se. Náš obvyklý časový plán – v pátek odpoledne do Moravské Třebové, v sobotu závody a v neděli zpáteční cesta s předáním středoškoláků na internát, se všem osloveným „náhradníkům“ zdál příliš dlouhý. Do poslední chvíle jsme doufali na zázrak, třeba že se někdo uvolí vše spojit do jediného dne (trochu šílené, ale v době kovidu ověřené, že to jde), ale ten se nestal. A protože na taxi anebo minibus na celou sobotu nemáme peníze, na poslední chvíli jsme naši účast na MČR zrušili. K velkému zklamání našich dětí i samotných vedoucích. Velká škoda, protože kluci i jejich modely byli dobře připraveni. Toto měl být vrchol jejich snažení. Otázka je, co bude příští rok. Řady našich středoškoláků se opět rozšířily. Za tu spoustu let, co modelářský klub vedeme, jsme poznali obvyklý scénář – kluci se domů vrací v pátek pozdě večer, takže nestíhají modelářské schůzky. Několik sobotních soutěží absolvují, ale pak postupně jejich zájem utichne a maximálně se na nás přijdou podívat o vánocích, při modelářské besídce.

Nedá se nic dělat, musíme s těmi třemi zbylými „záklaďáky“ a případnými nováčky začít úplně od začátku.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Zaznělo to při vyhlašování výsledků této soutěže a rád to zopakuji i na našich stránkách. Dlouho to vypadalo tak, že letos se žádné mistrovství ČR mládeže nebude konat. Nenašel se pořadatel. V podstatě až na poslední chvíli se podařilo přemluvit pořadatele několika posledních ročníků, Patrika Cintulu, aby to zkusil i letos. Povedlo se. A jak Patrik sám prohlásil, raději už nebude prohlašovat, že tentokrát to bylo naposledy. Takže ještě jednou – moc a moc děkujeme.

Navazuji na výše uvedené – při vyhlašování výsledků přeboru se hovořilo o tom, že by se mistrovství mohlo konat ve Starém Městě i příští rok. To se nám docela zamlouvá. Je to jedna z posledních ploch vhodných pro „volňáskáře“, veškerý servis (ubytování, stravování ….) po ruce a schopní pořadatelé. Tak proč ne. Přesto, že do Starého Města to Vilémovští mají dost daleko. Mezi vilémovskými vedoucími se změnil věkový poměr – na jednoho pracujícího nyní připadají dva unavení důchodci. Jednodenní akci jsme si zkusili pouze jednou. Takové utrpení, tj. vstávání v jednu hodinu ráno, nepohodlná cesta malým autobusem do Starého Města, soutěž a týž den návrat domů, s příjezdem dlouho po půlnoci, už absolvovat nechceme. Takže mistrovství bylo opět třídenní. V pátek kolem poledne start od naší klubovny, v sobotu soutěž a v neděli opatrný návrat domů.

Pro případ stejných pořadatelů bychom tento model chtěli praktikovat i příští rok, samozřejmě za předpokladu, že se naši svěřenci kvalifikují. Což bude „fuška“. Už letos se nám z nominovaných omluvil jeden modelář neboť si prý natáhnul sval a těsně před odjezdem, z podobných důvodů, vypadnul ještě druhý chlapec. Příští rok to nebude jiné, spíš ještě komplikovanější. V klubu budou převažovat junioři a dobře víme, že studium na vzdálených středních školách se s modelařinou příliš nekamarádí. Studium má přednost a to jak při pátečních schůzkách, tak i o víkendových soutěžích. Máme sice v listopadu naplánovaný každoroční nábor nových členů, ale iluze o přeplněné modelářské dílně si neděláme. A i kdyby, nováčkům obvykle trvá rok, dva (v poslední době spíš tři) než jsou „jakž takž“ konkurenceschopní. Vlastně nám zbydou dva žáci, které bychom potřebovali zprůměrovat. Jirka Havlíček, kterého musíme občas brzdit a naopak Šimon, u kterého jsme vypozorovali, že je precizní v dílně, ale do soutěží se moc nehrne.

Do Starého Města jsme proto letos vyrazili v sestavě tři modeláři na tři vedoucí. Opravdu jsme se na přebory svědomitě připravovali. Hlavně kluci Havlíčkovi, kteří na modelářském soustředění na Rané nevynechali jedinou možnost k tréninku. I éra nemají špatná. Proto nás mrzí dosažené výsledky. Určitě nás zradil dost silný vítr, ve kterém neumíme létat. Na rozdíl od některých sousedních stanovišť, kde křídla modelů při vleku „vesele“ praskala, jsme my nic nerozbili. V každé kategorii se ale našlo několik soupeřů, kteří se s těmito povětrnostními podmínkami popasovali lépe jak my. Takže letos nám po několika letech poprvé necinklo. „Čest“ Ústeckého kraje nakonec zachraňoval nositel známého modelářského jména, malý Honza Kubeš třetím místem mezi nejmladšími házedláři.

V neděli jsme nikam nespěchali. Stejně jako loni jsme museli v šest večer odevzdat ve škodováckém internátu v Mladé Boleslavi Víťu Havlíčka. V klidu jsme se proto nasnídali a vyrazili na zpáteční cestu. Letos došlo na několikrát odkládaný výlet na zříceninu hradu Cimburk. Cesta na hrad byla docela krátká a ne příliš strmá, takže ji zvládl i chromý důchodce, tedy já. Tato zastávka se dětem docela líbila. Přijata proto byla i má druhá nabídka, tj. vykonat za Hradcem Králové krátkou odbočku k památníku Prusko-rakouské bitvy z roku 1866. Zajímavou expozici jsme zakončili výstupem na kovovou rozhlednu v areálu památníku. Výhled byl velkolepý. A když jsme o několik kilometrů dále absolvovali v Sadové v restauraci U kanonýra Jabůrka pozdní oběd, nastala u mládeže velká spokojenost. Moc jsme toho dnes nenachodili a byl smažák! Následně jsme před šestou předali Škodovákům Víťu, zatímco zbytek výpravy čekala ještě dvouhodinová cesta domů do Šluknovského výběžku. Maminky už netrpělivě očekávaly náš příjezd – navečeřet, rychle se připravit na pondělní školu a spát!

Přestože jsme nic nevyhráli, i tak hodnotíme tyto přebory kladně. Zas tak tragické výkony to nebyly, i když umíme létat lépe. A hlavně jsme se setkali s přáteli, se kterými se během sezóny příliš často nevidíme. Takže kamarádi, doufám, že příští rok se znovu sejdeme, ať již ve Starém Městě anebo někde jinde a všechno pořádně probereme.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov Z. Hykš

Počtvrté v řadě (s jedním covidovým výpadkem) se přebory mládeže konaly na letišti Aeroklubu Moravská Třebová ve Starém Městě. Je to daleko a proto jsme si pro tuto akci vyhradili páteční odpoledne a celý víkend. Na přebory jsme vyrazili oslabeni. Chyběla malá Aneta, pro kterou by tato třídenní akce byla příliš náročná. A také Ivan, kterému doporučujeme příští rok pro jistotu čtrnáct dní před přebory vyřadit ze školního rozvrhu tělocvik. Do auta jsme tak nacpali mladší žákyni Nelu, Jirku s juniorem Víťou a letos naposledy staršího žáka Milana. Ubytovali jsme se opět v penzionu v Městečku Trnávka.

V sobotu, v den konání soutěže, panovaly na letišti podmínky přímo sibiřské. Byla hrozná zima a foukal silný vítr. Naštěstí bylo sucho a pár kapek jsme schytali až chvíli po vyhlášení vítězů. I tak to byla možná nejdrsnější soutěž za posledních několik let. Na druhou stranu bylo vidět, že se na letišti ve Starém Městě sešli ti nejlepší modeláři z celé České republiky. Soutěžící žáčci a junioři dosáhli spousty maximálních časů a i přes zmíněný vichr jsme zaregistrovali minimum karambolů a zlomených křídel. My měli také jednu havárii v kategorii A3, kterou ale model přežil vcelku bez velkých následků a po drobné opravě potahu se opět zapojil do soutěže. Přestože jsme se na letním soustředění na Rané snažili pilně trénovat a k tréninku jsme využili také naši zářijovou soutěž v České Lípě, někdo zalétal svůj standard, někdo ani to ne. Zatímco ve větroních A3 bych to vysvětlil nezkušeností a někdy i strachem z vlekání v silnějším větru (!), v dětmi oblíbenějších házedlech to byla určitě přemíra snahy. Už dlouho jsem u našich nejlepších házedlářů neviděl během soutěže více jak polovinu nepovedených hodů. Přesto všechno jsme získali díky klukům Havlíčkovým jedno druhé místo v kategorii A3 a jedno třetí místo ve větroních F1H.  To, proč se dostavilo tak málo soupeřů, pitvat nehodlám. Spokojím se s prohlášením jednoho z kolegů vedoucích, že větroně u nás jistě létá spousta mladých modelářů. Ale za to, že se jim na krajské přebory nechtělo a nebo nesplnili kvalifikační limit, ti, kteří se v sobotu do Starého Města dostavili, určitě nemohou. Na závěr soutěže nás hlavní organizátor, Patrik Cintula, informoval, že letos to bylo určitě naposled. Tuto zprávu jsme přijali s určitými rozpaky. Na jednu stranu prostorné letiště a opět organizátory skvěle zvládnutá soutěž, na druhou stranu ta velká vzdálenost. Ovšem od nás je vlastně všude daleko. Tak uvidíme příští rok. V každém případě Patrikovi a jeho pomocníkům patří velký dík.

Po ukončení soutěže jsme rozmrzli v penzionu, kde jsme byli ubytováni, navečeřeli se a začali se připravovat na nedělní návrat. Cestou domů jsme v Mladé Boleslavi vyložili naše dva juniory, nyní studenty „škodovácké“ střední školy. A při té příležitosti jsme také navštívili muzeum automobilů Škoda. Domů jsme dorazili před osmou hodinou večerní. Čas právě tak na hygienu a zalezení do postele. Letos to byly opravdu náročné závody.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Vybavuji si, že v samém závěru MČR mládeže 2019 se hlavní pořadatel, kolega Patrik Cintula, nehroutil vyčerpáním. Naopak, docela spokojeně prohlásil, že soutěž dopadla dobře (což rádi potvrzujeme) a že ho začíná pořádání takových akcí bavit. Nevím, zda byl o rok 2020 velký zájem a nebo naopak se nikdo další nepřihlásil, faktem ale je, že i tento rok jsme se měli sejít na letišti ve Starém Městě na jím organizovaných přeborech. Ze známých důvodů se tato akce nekonala, přestože bylo navrženo několik náhradních termínů. Povedlo se to až letos v září.

Za děti mluvit nemohu, ale vedoucí se docela těšili – na velkou soutěžní plochu, na známé, které jsme mnohdy neviděli řadu měsíců, i v očekávání klidné, bezproblémové soutěže. Nakonec se splnilo vše. Jen dopravu na soutěž jsme trochu pozměnili. Oproti předloňskému třídennímu modelu s ubytováním v Městečku Trnávka jsme tentokrát zvolili akci jednodenní. Bohužel s nepříjemným vstáváním v půl jedné ráno a kodrcáním se v těsném autobusu. Vyhodnocovat budeme příští schůzku, ale už nyní mohu říci, že pozitiva převládla nad negativy. Už jen kvůli tomu, že vedoucí, jindy točící volantem, si v autobusu pospali a během soutěže si mohli k řízku od manželky dát na zapití něco ostřejšího.

S výkony to bylo horší. Po absolvování našeho Žuchu a jednoho tréninku na louce v sousední vsi, kdy jsme místo ladění výkonů spíše dětem připomínali, kde má letadlo předek a kam se vkládá kroužek vlečné šňůry, jsme nečekali žádné zázraky. Na letišti ve Starém Městě jsme byli poměrně brzy a tak jsme měli dost času na trénink. Ten nás možná naladil trochu optimističtěji, ale první kolo soutěže nás opět vrátilo na zem. Zkazili jej snad úplně všichni. Někteří naši svěřenci se v dalších kolech přeci jenom zlepšili, jiní, především zkušenější házedláři vypadali, jako kdyby házedlo drželi poprvé v ruce. Myslel jsem, že s modely letadel je to jako s jízdou na kole – kdo se ji jednou naučí, už ji nikdy nezapomene. Bohužel, skutečnost mě rychle vyvedla z omylu – během dlouhé přestávky vynucené tím prevítem koronavirem mnozí z nás zapomněli úplně všechno. Radost nám proto udělal malý Jirka Havlíček, který v kategorii mladších žáků vybojoval třetí místo.

Ve větroních A3 platilo něco podobného – první kolo bylo na infarkt. Na konci soutěže jsme pak vykázali pro nás standardních zhruba 200 vteřin. To stačí možná na náš krajský přebor, nikoliv však na „republiku“. Omluvou dětem budiž, že tuto sobotu panovaly na letišti ve Starém Městě dost poťouchlé povětrnostní podmínky, ve kterých tápali i sami vedoucí. Potěšilo snad jen, že děti, ač si byly vědomy, že nějaké hezké umístění je ztraceno, bojovaly až do konce. Vedle snahy napravit alespoň trochu nepodařené první kolo je popoháněla i touha dosáhnout více max., než bratr nebo kamarád.

Musíme si teď ověřit, zda naše „věčné talenty“ dostanou ještě jednu příležitost mezi žáky. Pokud po příštích letních prázdninách odejdou na střední školu, máme po talentech. Většinou jim v další klubové činnosti zabraňují pozdní návraty domů. Schůzky se u nás konají v pátek. Rozcházíme se po sedmé hodině a to jsou mnozí studenti ještě na cestě domů. Naše covidová akce „Home Office házedlo“ nás přesvědčila o tom, že na individuální domácí přípravu se moc spoléhat nemůžeme. Ale to je věc, kterou znají i mnozí jiní vedoucí modelářských klubů. Bude to jeden z faktorů, proč juniorů soutěží tak málo.

Po rozlétání a vypsání diplomů následovalo ocenění nejúspěšnějších modelářů. Jak píšu výše, i na nás zbylo jedno místečko na stupních vítězů. Vyhlášením nejlepších modelářů to ale tentokrát neskončilo. Jeden z pořadatelů, pan František Doupovec, ocenil krásnými modely několik méně úspěšných modelářů. Byla to taková dojemná chvilka, což neříkám jen proto, že i na nás něco zbylo. Konkrétně na úplného nováčka na velkých soutěžích, Nelu Trantinovou, která byla odměněna za to, že soutěžila se svým školním modelem Gino, se kterým dokonce během těchto přeborů dosáhla i jednoho maximálního času. Gesto pana Doupovce se líbilo všem přítomným modelářům, což ocenili dlouhým potleskem.

No a pak už jsme se rozloučili s ostatními kolegy s přáním, aby to tentokrát nebylo na tak dlouho, jako v roce 2019. Nás čekalo dalších pět hodin v autobusu. A protože jsme cestou odrazili požadavek klubového jedlíka, abychom zastavili v nějaké restauraci, do Vilémova jsme dorazili chvíli po dvaadvacáté hodině. Předali jsme děti a před jedenáctou večerní jsme již zalézali do postele. I se započtením ranního vstávání a cesty autobusem jsme tak celé MČR zvládli za dvacet dva a půl hodiny.

Rád přidávám krátkou poznámku – v pátek 1. října, bylo tak krásné počasí, že jsme neodolali a vyrazili na naši lipovskou, čerstvě posekanou plochu si zalétat. Jen tak, pro radost. Přítomní „větroňáři“ nás docela potěšili. Doutnáky jsme v trochu silnějším větru dávali minimální, abychom nemuseli běhat přes dost frekventovanou silnici, ale téměř všechny lety měly zaděláno na maximum. Pokud jsem byl v komentáři věnovanému MČR k dětem kritický, tento pátek jsem byl spokojen. Hlavně s tím, že kluci při vleku zvládali svůj model i trochu řídit. Konečně to nebyl jen běh s očima upřenýma k obzoru, regulovaný řevem vedoucích. Však si na konci tohoto létání kolega Petr k dětem povzdechnul – „škoda, že jste tak nelétali minulou sobotu“. Je nám jasné, že jeden let vydá za hodinovou přednášku. Takže milé děti, hádejte, kam vyrazíme příští pátek, pokud bude hezky?

Poznámka druhá: následující pátek skutečně panovalo pěkné počasí a proto jsme znovu vyrazili do Lipové. Vítr sice foukal ještě o trochu více jak před týdnem, ale sluníčko se snažilo a proto jsme se rozhodli pro létání. Klubovny si dosyta užijeme v zimě. Celkový dojem z akce byl opět příznivý. Nic jsme nerozbili a i většina startů vypadala podařeně. Kdo chtěl, hezky si zalétal, kdo ne, spořádal alespoň za balíky slámy, u kterých jsme se utábořili, čtyři bagety. V šest hodin večer zalezlo slunce za obzor a prudce se ochladilo. Proto jsme, i s ohledem na holá kolena našich otužilců a ozdobné plátěnky našich parádnic, zaveleli k návratu. Děvčata se svezla domů autem, kluky čekala ještě večerní cesta domů na kolech. Kolega vedoucí byl tentokrát pesimističtější jak já, neboť tvrdil, že to bylo letos poslední létání s větroni A3. Já věřím, že nám počasí dá ještě nějakou další šanci.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš