Pršelo, ale na tuto soutěž bychom snad museli přijet i kdyby vypuklo zemětřesení. V zimě jsme totiž lobovali za oddělení této soutěže od přeboru mládeže Ústeckého kraje. Argumentovali jsme, že pokud to náš Pepa nerozdělí, bude mít v seniorských kategoriích daleko menší účast, protože dospělí se budou věnovat dětem a na sebe jim nezbude čas. To by bylo nesolidní – první si pro sebe vyhádáme soutěž a pak na ni nepřijedeme. Tudíž jsme vyrazili, ale lehko nám nebylo. Opět pršelo, chvílemi i dost silně. I na parkovišti českolipského aeroklubu jsme zhruba hodinu čekali, než se počasí umoudří. Poslední kapky padly ještě dole na ploše, těsně před tím, než jsme začali vybalovat éra. Tmavé mraky na obzoru hrozily i nadále, ale naštěstí již nepršelo a ke konci soutěže jsme zahlédli i sluníčko. Teplo nebylo, ovšem nefoukal příliš silný vítr a tak to nakonec byla docela povedená soutěž. Přispěl k tomu i pořadatelský klub, který zajistil dostatek časoměřičů, díky čemuž měla soutěž rychlý spád. I my jsme vypomohli třemi pomocníky.
Co naši svěřenci? Na stanovištích házedlářů se tísnila spousta varnsdorfského dorostu. Dohodli jsme se proto, že začneme nejprve s větroni A3. Tam bylo daleko volněji. V podstatě jsme létali pouze my a kopidlnský Matěj Tichý. Pak jsme přešli na startoviště házedel, kde se to mezitím řádně vylidnilo. Ovšem mezi oběma kategoriemi se naši modeláři museli řádně občerstvit. Udělal jsem spoustu fotografií a později doma při jejich zpracování jsem zjistil, že pokud fotím nějakého přespolního modeláře a vzadu postává hlouček dětí, dost často jsou to naše, řízkem se živící děti. Trochu mi to vadí – i kdyby na obzoru zahrozila nějaká dešťová fronta, případně se na nás hnala bouřka, naši pohodáři v klidu dosvačí a teprve pak, řádně posilněni, budou pokračovat. V dešti, ve větru. Vzpomínám, jak se náš Martin Hájek mohl loni „na republice“ přetrhnout, aby stihnul odstartovat dříve, než se na dlouho zatáhne. Stihnul to a moc mu to v celkovém pořadí pomohlo. Ostatní toto neumí. Řízek od maminky má prostě přednost.
Soutěž jsme pojali jako přípravu na Přebor mládeže Ústeckého kraje. Hlavně Jakub, který na Přeboru kraje Středočeského chyběl, si měl českolipské letiště řádně odzkoušet. Ostatní již jen trénují, protože v Panenském Týnci byli stoprocentní a mají splněno. Pokud trochu pozměním jeden slavný citát Vladimíra Menšíka, platí, že „jeden tréninkový let je lepší, jak půlhodinová teorie (v očích dětí spíš plané žvanění pana vedoucího) v dílně u tabule“. Zda měl trénink nějaký smysl, uvidíme za týden. Ještě jedna podařená událost stojí za zmínku. Po dlouhých letech opět dozrál jeden náš modelář do kategorie F1H. Petr Blaschka po dvaceti měsících (!) konečně dokončil svůj model MIKI II, jehož stavbu zahájil v srpnu 2014 na modelářském soustředění mládeže na Rané (jen pro pořádek – ostatní výtečníci zatím dospěli do stádia holé kostry křídla a polotovaru trupu). Bohužel, Petrova premiéra se musela o týden odložit, protože model „se zapomněl přibalit“. Nedá se nic dělat, na přeborech půjde Petr rovnou naostro.
K cestě zpět není třeba děti již tradičně nutit. I když je to do kopce, čeká je tam vyhřátá klubovna aeroklubu s hromadou smažených hranolků. To hrochovití vedoucí se do kopce drápou daleko obtížněji. Popíjejíce Colu jsme čekali na zpracování výsledků a vyhlášení těch nejlepších. I zde se varnsdorfští pochlapili (nebo spíš pobabili?). Martina a Monika Hofmanovy již během soutěže průběžně zpracovávaly výsledky, takže v klubovně již jen dopočítaly opozdilce a vypsaly diplomy. Šlo to „jako po drátku“. I na nás něco zbylo, takže jsme se v dobré náladě a poměrně brzy vydali na cestu domů.
Z. Hykš