Pan Miroslav Paťha – modelářský životopis

V letošním roce oslavíme 35. výročí od založení našeho leteckomodelářského klubu. Při prohlížení kroniky jsme si s kolegy všimli, že hned od prvních stránek se v kronice pravidelně objevuje jméno Miroslav Paťha. Uvědomili jsme si, že po celou dobu naší existence byl pan Paťha náš patron, který vždy ochotně pomohl radou při stavbě modelů a pomocí při jejich seřizování. V našich začátcích i stavebním materiálem vypomohl. Vlastně i dnes jsme vděčni za každou jeho radu, protože vedle něj jsme stále ještě začátečníci. Napadlo nás, že o životě a nejenom toho modelářského, pana Paťhy moc nevíme. A že by bylo škoda, kdyby to zapadlo. O několik dní později jsem proto, coby vilémovský tiskový mluvčí, vyrazil do nedalekých Mikulášovic, požádat pana Paťhu o svolení udělat s ním a o něm rozhovor. Reakce byla docela rozpačitá. Pan Paťha byl přesvědčen, že na to nemá právo. Takový rozhovor prý smí dávat jen mistři a výjimeční modeláři. Tento argument jsem snadno přebil prohlášením, že s tím naprosto souhlasím a právě proto jsem teď na správném místě. Po chvíli váhání Mirek nakonec souhlasil a já se vrátil domů spokojen s výsledkem mé mise. O čtyři dny později jsem do Mikulášovic dorazil znovu, tentokrát vybaven diktafonem, na který bylo posléze nahráno toto vyprávění:

Pan Miroslav Paťha – modelářský životopis

Narodil jsem se v roce 1940 v Zachotíně u Pelhřimova. Dětství jsem strávil v malé vesničce Rančířov nedaleko Jihlavy. S rodiči jsem žil v malé zemědělské usedlosti. Už od mala mě zajímalo vše létající. Začal jsem stavět první modely letadel. Ten první byl model stavebnice „Aero 1“. Bohužel, ve vsi se nikdo tímto koníčkem nezabýval, takže moje první pokusy nebyly nijak valné. Byl jsem modelář samouk. Později jsem se svým kamarádem začal dojíždět na letiště u obce Hančov. Pamatuji, jak v neděli brzy ráno jsme se vydali na cestu, nejprve jihlavskou tramvají a pak pěšky až do cíle. Členy Aeroklubu jsme pochopitelně nebyli, ale celý den jsme se pohybovali kolem letadel a nikdo nás odsud nevyháněl. Zde jsem získal první modelářské zkušenosti. Ty se prohloubily v roce 1954, kdy jsem nastoupil v nedalekém Havlíčkově Brodě do učení v místní „Pilníkárně“. Při této firmě byl zřízen modelářský kroužek, do kterého jsem pochopitelně začal docházet. V tomto kroužku působila řada starších spolužáků, od kterých jsem pochytil spoustu cenných informací. Učební obor byl sice tříletý, ale protože průmysl potřeboval nové odborníky, několik vybraných žáků složilo učňovské zkoušky již za pouhé dva roky. Já byl mezi nimi. Nebyl to pro mě žádný problém – teorie mě sice moc nebavila, zato s manuální zručností jsem nikdy neměl žádný problém. Po vyučení jsem nastoupil ve svém mateřském závodu do práce jako sekač pilníků.  To se psal rok 1956. Současně s tím jsem se stal také členem havlíčkobrodského Aeroklubu. Aeroklub byl vybaven dvěma motorovými letadly a několika větroni. Větroně byly zčásti trofejní, zčásti nové, československé výroby. V rámci kurzu jsem s nimi absolvoval několik letů a se svým instruktorem také několik letů motorových.

Po zhruba dvou letech ale došlo v mém životě k zásadní změně. Rodiče se z Rančířova odstěhovali nejprve do Mimoně a pak do Mikulášovic na druhém konci republiky. Do Mimoně jsem zajížděl jen o víkendech a nebo o dovolené. Do Mikulášovic jsem se ale za rodiči přestěhoval v červnu roku 1958 natrvalo. Zde jsem nastoupil do národního podniku Mikov, kde jsem začal pracovat v úpravně nožů. To mi vyhovovalo, protože to byla práce velmi odborná. Téměř umělecká. Mohl jsem využít své zručnosti a ještě jsem si na tu dobu „hodně vydělal“. V místním internátu jsem naleznul spoustu spřízněných modelářských duší. A také několik kolegů v práci modelařilo. Vybavuji si kolegu Zabela stavícího motorová éra a nebo velké větroně podobné třeba Čížkovu Orlíku. Dále Václava Kavana, nejenom precizního stavitele modelů od větroňů až po motorová letadla, ale také konstruktéra spalovacích motorů a prvních RC souprav. S Vaškem jsme modelařili spoustu let. Pamatuji si například rádiem řízené modely Saturn a Fakír. Pokoušel jsem se také o létání v aeroklubu Krásná Lípa. Bohužel, v rámci reorganizace bylo krásnolipské letiště zrušeno a letadla byla přesunuta do České Lípy a Liberce. To už pro mě bylo moc daleko. Nesmíme totiž zapomenout, že v té době se pracovalo i v sobotu a já to časově nezvládal.

V roce 1959 jsem nastoupil základní vojenskou službu, takže modelářství šlo stranou. Zpět do Mikulášovic a do Mikova jsem se vrátil v roce 1961. To jsem nastoupil do brusírny, kde jsem setrval až do odchodu do penze. Ale vlastně ještě dlouho poté jsem v brusírně vypomáhal. Co se modelářství týče, k Vaškovi Kavanovi rychle přibyli noví kamarádi – bratři Ivan a Tonda Poliakovi, bratři Josef a Jan Hanušové, Mirek Soukup, Jarda Krejčík. Měl jsem velké štěstí, že všichni to byli a jsou výteční modeláři s obrovským záběrem. Tonda Poliak vynikl nejenom coby stavitel velkých modelů letadel, ale také jako konstruktér spolehlivých RC souprav. Hanušovi měli talent na vše, co létalo – Josef asi nejvíce na RC motoráčky a volné větroně, Jan také motoráky a upoutané modely. V těch byl přeborník. Já létal také všechno, nejvíce pak ale s již několikrát zmiňovaným Vaškem Kavanem a (Strejdou) Mirkem Soukupem větroně kategorie A1 a A2. Samozřejmě jsme s těmito modely soutěžili. Nejvíce jsme jezdili na letiště do Mělníku, Mostu, Chomutova a České Lípy. Zde mi utkvěla v paměti novoborská rodina Kalábových, pořádající v České Lípě báječné soutěže. Létali jsme bez moderních vymožeností, s letadly klasické konstrukce a dařilo se nám. Všichni jsme si padli do oka a vzájemně se podporovali. Bez ohledu na to, co se dělo kolem, to byla nádherná léta.

Na jedné českolipské soutěži jsem se poprvé setkal se studentem liberecké vysoké školy, Pepou Bartíkem. Sešli jsme se při společné cestě za svými modely. Zabrali jsme se do hovoru tak, že jsme přehlédli strouhu, do které jsme „kolektivně“ spadli, což nás pobavilo. Pepa pak studoval konstrukci mého modelu. Evidentně jej zaujala. S Pepou jsme se potom viděli při soutěži volných modelů ještě několikrát. Později se sice více orientoval na upoutané modely, které ve Varnsdorfu měly vždy silnou základnu, ale naše celoživotní přátelství to nijak neovlivnilo.

Oženil jsem se a postupně se nám narodili tři malí modeláři (Mirek, Pavel a Luboš). V té době jsme byli organizováni ve varnsdorfském klubu.  Začal jsem uvažovat o něčem bližším. V roce 1974 jsme proto při místní základní škole založili LMK Mikulášovice. S prací mi pomáhal  Jarda Krejčík a později i Pavel s Lubošem. Bylo toho potřeba, protože se nám přihlásilo do klubu třeba i 25 zájemců, byť tento počet se postupně zredukoval na deset pracujících a aktivně létajících mladých modelářů. S touto partou jsme začali jezdit na soutěže, kde jsme dosáhli řadu velkých úspěchů. Několikrát jsme vybojovali umístění na stupních vítězů Severní ligy házedel, což byla v té době obrovská akce, které se účastnilo téměř 300 modelářů. Nezapomenu, jak jsme po skončení soutěže utíkali třeba i v desetistupňovém mrazu na liberecké nádraží, abychom stihli vlak naším směrem. Ale byli jsme všichni zapálení a ochotní toto absolvovat. Zdůraznit musím mistrovské republikové závody, kde moji svěřenci v silné konkurenci získali několik medailí v házedlech a větroních A3 a A1. V paměti mi, samozřejmě kromě mých synů, navždy utkvěli Pepa Hanuš, Honza Weisgerber, Petr Jedlička, Jára Bošek a Honza s Katkou Adamcovými.  Bohužel, zaměstnání a práce v kroužku mě postupně začala vyčerpávat. Přišly zdravotní potíže a já musel práci s malými dětmi ukončit. Naneštěstí se nenašel žádný pokračovatel, takže mladí modeláři v Mikulášovicích skončili úplně. Dnes můj nejmladší syn Luboš ve spolupráci s kolegy z Varnsdorfu a Vilémova pořádá soutěž Nejsevernější házedlo, která už má šestadvacetiletou tradici a ještě loni zorganizoval další ročník soutěže Mikulášovické házedlo, která je ještě o téměř dvacet let starší. Já se věnuji rekreačnímu létání hlavně s elektrolety a na soutěžích proháním mladší modeláře s gumáčky kategorie P30.

Tak a to je konec vyprávění pana Miroslava Paťhy. Následovala ještě prohlídka pečlivě vedené kroniky LMK Mikulášovice, exkurze v několika místnostech domu Paťhových, přeplněných nejrůznějšími letadly a pak samozřejmě nezbytné foto. Nyní přepisuji z diktafonu záznam vyprávění do PC s vědomím, že jsem zmínil jen to nejdůležitější. Ve skutečnosti by těchto informací vystačilo na celý seriál. Děkuji panu Paťhovi, že mi věnovat svůj čas a přeji mu za všechny modeláře pevné zdraví a ještě hodně zážitků při létání se svými modely.

Z. Hykš

 

Druhý vilémovský dětský den 2019

To se ale vilémovské děti mají. Po dětském dni pořádaném obecním úřadem, se uskutečnil ještě druhý dětský den, pokud dobře rozumím, ve „školní“ režii. Opět jsme obdrželi pozvánku a opět jsme rádi vyhověli. Akce se konala v úterý 11. června odpoledne. Rodiče s dětmi nejprve absolvovali zhruba 1,5 km dlouhou trasu při které odpovídali na otázky a prověřovali tak své znalosti o Vilémovu. Chvilku to trvalo, čehož jsme využili k instalaci našeho katapultu a kontrole seřízení připravených letadel. Takže si zalétali i dospělí. A pak se začaly trousit první hloučky. Pro děti byla připravena řada disciplín, při kterých prokázaly nejenom svoji fyzickou zdatnost, ale také um a šikovnost. K dispozici jim bylo i nedávno otevřené dětské hřiště. My jsme se pochopitelně nejvíce zdržovali u svého katapultu. Proto zde bylo pořízeno nejvíce fotografií. A že se střílelo jako o manévrech. Oproti prvnímu dětskému dni dětí asi více nebylo, spíš každý zájemce absolvoval daleko více startů. Naše vystoupení bych nazval létání až do poslední třísky. Skutečně jsme do dílny přivezli pouze samé trosky. Ale nebojte se, během následující modelářské schůzky bylo vše opraveno a připraveno na další předváděcí akci.

Celé odpoledne nás trápilo více jak třicetistupňové vedro, na druhou stranu avizované bouřky nám nijak neuškodily a způsobně prošly stranou. Žízní snad nikdo netrpěl, protože obětaví pořadatelé připravili spoustu pití a ovoce. Dokonce i něco na zub se našlo. Není proto divu, že domů jsme se rozcházeli hodně pozdě navečer a s pocitem, „že se to opět povedlo“.

Z. Hykš

Vilémovský dětský den 2019

Jak již bylo řečeno, v neděli druhého června jsme měli silně nabitý program. V Děčíně pokračovalo MČR halových modelů, zatímco ve Vilémově se po obědě pořádal dětský den. Obecní úřad ve Vilémově patří mezi naše štědré podporovatele a tak jsme ani na chvíli neuvažovali o tom, že se vilémovským omluvíme. Plán byl jednoznačný – do Děčína pojedou všichni létající členové našeho klubu, zatímco ve Vilémově zůstanou nelétající hroši, kterým s organizací pomohou rodinní příslušníci. Zvolili jsme osvědčený předváděcí model, totiž vystřelovadla katapultovaná velkým prakem, který v loňském roce zhotovil náš všeuměl Petr Blaschka starší. Smysl je jasný – zatímco házedla vyžadují i u větších dětí určitý cvik, vystřelovadlo jen s velmi malou pomocí dokáže dostat do vzduchu i malé mimino. Určité komplikace nastaly poté, co se dva textiláci (já a druhý pan vedoucí) snažili nainstalovat zmíněný prak, přičemž jej dost fatálně poškodili. A náš všeuměl byl v Děčíně! Naštěstí byli nablízku dva členové místního hasičského sboru, kteří ve své dílně prak uvedli opět do provozuschopného stavu. Slíbili jsme, že je budeme všude chválit, což tak právě činím. Pak už vše šlo jako po drátku. Prak byl uveden do provozu ve chvíli, kdy hlavní atrakce, klaun Honza končil svůj program. U našeho zařízení se začaly tvořit fronty dětí. Já s Lubošem obsluhoval prak a organizoval donášecí zpětnou službu, zatímco tety Majka a Petra vypisovaly diplomy a obdarovávaly děti malým dárkem (rychlostavebnice polystyrénového, kupodivu létajícího modelu házedélka z Číny i s poštovným za neuvěřitelných 2,70 Kč/kus). Další komplikace přišly na samém konci našeho vystoupení. Dva nepozorní diváci proběhli modelářským stanovištěm a zcela zdemolovali naše startovací zařízení. Poslední dva starty jsem proto absolvoval já, coby fundovaná náhrada praku. Naštěstí jsem v pohodě přežil a přežili i všichni diváci, které jsme během našeho vystoupení občas ohrozili. Místo u tělocvičny bylo totiž plné atrakcí. My jsme se museli vtěsnat mezi nafukovací hrad a nové dětské hřiště. Prostoru tu příliš nebylo a navíc, ne všechny startující jsme přesvědčili, že vypouštěný model je potřeba naklonit. No ale trefený pan učitel nám to jistě odpustil. Podle počtu diplomů a rozdaných letadélek nám vyšlo, že jsme potěšili více jak čtyřicet dětí. Což je určitě úspěch. Teď ještě kdyby někdo z nich projevil zájem zkusit to s námi vážněji než jen jednou v roce při dětském dni.

Z. Hykš

Mistrovství ČR halových modelů 2019

Zhruba po dvou vynechaných ročnících jsme se opět zúčastnili této vrcholné akce halových modelářů. Dvouletou přestávku způsobila změna organizace této soutěže, po novu rozložené do celého víkendu. Což nám ne zcela vyhovuje. Proto, když se poslední dvě mistrovství uskutečnila v daleké Plzni, na základě demokratického hlasování vedoucích a našich juniorů jsme rozhodli, že nikam nepojedeme. Prosím, neberte to jako nějakou stížnost, ale jen jako pouhé konstatování. Naopak, musíme uznat, že při dvoudenní soutěži je na všechno dost času, takže vše se odbývá v klidu a pohodě. No ale protože letošní mistrovství se konalo v našem okresním městě, nebylo co řešit. Vyhlášený kouzelník s jazykem českým, Luděk Nekuda by pravil: „Děčín je coby kamenem dohodil, pokud tedy dohodíte asi tak čtyřicet kilometrů“. Dlouho dopředu bylo dohodnuto – v sobotu ráno vyrazíme tak, abychom stihli otevření haly, v klidu si zatrénujeme, absolvujeme soutěž a večer se vrátíme domů. A v neděli nanovo. Sobotní, házedlářské části, jsme se zúčastnili téměř všichni. Chyběl pouze Jakub Smělík finišující v prvním ročníku elektrotechnické průmyslovky. V neděli to bylo o dost chudší. Omluvili se všichni naši junioři, kteří po nedělním obědě zamířili do svých internátů za školními povinnostmi. Doma zůstali také oba starší vedoucí, kteří za pomoci rodinných příslušníků a klubových přátel pomáhali při organizaci vilémovského dětského dne. Škoda, že doma zůstala i spousta modelářů z ostatních klubů, o kterých přitom víme, že halové kategorie létají velmi zdatně. Hlavně gumáčkáři by v neděli ocenili opatření zrealizovaná Víťou Privarou, který proslulé děčínské lapače modelů (světelné panely rozmístěné v několika řadách po celém stropu) opatřil perlinkovou zábranou, díky které se létání s těmito modely stalo daleko bezpečnější. Což jsme ocenili v sobotu ihned po vstupu do haly. Věděli jsme o tom předem, ale přesto nás výsledek ohromil. Škoda, mezi ostatními se to asi dostatečně nerozkřiklo. Tak snad příště. V každém případě Víťa zaslouží velkou pochvalu.

Teď už k vlastní soutěži. V sobotu jsme dosáhli velkého úspěchu s halovými házedly. Náš junior Honza Weisgerber se v absolutním pořadí vtěsnal na stupně vítězů mezi několikanásobné mistry Jirku Tůmu a Jirku Schieferdeckera. Po poměrně fousatém titulu Luďka Třešňáka ve „venkovních“ házedlech to je teprve druhá mistrovská medaile mezi seniory. Úspěch umocněný pátým místem Petra Blaschky mladšího, děleným desátým místem dalšího juniora, Michala Jiřince a dvanáctým místem Blaschky Petra staršího. A opět musím pochválit pořadatele, kteří vyhlásili nejenom absolutní vítěze, ale také nejlepší mladší a starší žáky a také juniory. Zvláště u žáčků to je skvělý počin, protože v házedlech je jejich věkový a hmotnostní rozdíl ve srovnání se seniory obzvláště velkým hendikepem. A byly i ceny a diplomy. Vím, že hlavně diplom (a což teprve pohár), je mezi dětmi obzvláště ceněný.

Jak jsem se již zmínil, v neděli do děčínské sportovní haly dorazili jen čtyři naši žáci, doprovázení vedoucím Petrem Blaschkou starším a dvěma rodiči. Kluci se samozřejmě nemohou s těmi nejlepšími seniory měřit. Na to se jedná o příliš precizní kategorii. V absolutním pořadí jsme obsadili úplný konec výsledkové listiny, při vyhlašování nejlepších mladších a starších žáků se naopak dostalo na všechny. Nedostavili se totiž žádní soupeři. Já ale nechci snižovat výkony našich svěřenců. Při schůzkách pilně pracují, na soutěže se velice těší a dosahují při nich i docela hezkých výsledků. Konkrétně v kategorii A6 považuji u dětí každý let delší jak tři minuty za zdařilý, a to se v neděli téměř vždy podařilo. Jediné, co neumíme ovlivnit, je účast našich soupeřů.

Ještě musím vyřídit jednu záležitost. Slíbil jsem Michalovi, že si do něj na našich stránkách rýpnu. Michal na fotografii z vyhlášení házedlářů – juniorů chybí. Nějak špatně si spočítal výsledky, usoudil, že oceněn nebude a vyrazil do blízkého supermarketu „nakupovat ve slevě“. Chvíli jsme na něj čekali, pan vedoucí prošel všechny možné i nemožné kouty sportovní haly a pak cenu převzal za něj. Michal dorazil dlouho po vyhlášení. Na naší společné fotografii ještě dojíždí zmrzlinový kornout.

Nyní při nejbližší schůzce opravíme při soutěži poškozené modely a pak je na dlouho zakonzervujeme. Vrátíme se k nim až na podzim, po skončení „venkovní“ části sezóny. V prosinci máme naplánovány dvě řadové soutěže, na přelomu zimy a jara další dvě a potom možná opět MČR. Uvidíme.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Mladoboleslavská jarní 2019

Tuto soutěž si ordinujeme „za odměnu“ po předchozím, půlročním snažení. Letos nás sice trochu zlobil vítr, ale i tak jsme z Mladé Boleslavi odjížděli spokojeni. Zalétali jsme si, nezmokli jsme, něco málo jsme vyhráli, s kolegy ze vzdálených klubů si popovídali, muzeum viděli.

S ohledem na vývoj počasí, které tentokrát rosničkáři trefili docela přesně, jsme zkusili obrácenou taktiku – nejprve absolvovat větroně A3 a teprve pak, v sílícím větru, zvládnout házedla. Přesto jsme se, především ve větroních, řádně zapotili. Naše splácané, po předchozích haváriích opravované modely, nešlo ve větru dobře zalétat. A když připočtu fakt, že kluci poprvé létali v tak obtížných podmínkách, bylo při vlekání o zábavu postaráno. Nárazů do země, v lepším případě na poslední chvíli vypuštěných modelů, byla spousta. Milan dokonce vyvrátil dvě tvrzení, která se u nás v klubu tradovala – totiž, že žádné Gino neuletí a žádné Gino nelze při vleku rozbít. Jeden jeho model totiž skončil kdesi za Jizerou, druhému při startu přelomil křídlo. I tak jsem moc rád, že k tomu došlo. Kluci se vrátili z oblaků zpět na zem. Čeká je ještě spousta letů, než vlekání alespoň trochu zvládnou.

„Po nezbytném posilnění jsme vyrazili na házedla. Funělo již velmi zdatně, takže jsme se pokoušeli házet své modely do kratičkých pauz, kdy se vítr na malou chvíli trochu uklidnil. I to ale byl při dlouhém rozběhu některých z našich svěřenců docela problém. Skousnul jsem to a přežil jsem i spoustu hodů do levé zatáčky, které díky větru tentokrát nekončily hloubkovým letem, ale rovnou nárazem do země. Přesto jsem byl spokojen. Na rozdíl od malých větroňů, kde jsme podle očekávání obsadili poslední místa a spíše nás překvapily obzvláště mizerné časy, jsme se v házedlech umístili v horní polovině výsledkové listiny. Dobře jsme se popasovali se svými soupeři stejné věkové kategorie. Juniora Mílu za soupeře nepovažuji. Před žáky má náskok několika let a spousty kilogramů. Všechny nás svým mimořádným švihem opakovaně přesvědčuje o tom, že by od minuty mohl na jatkách „pěstí zabíjet bejky“. U našich kluků je vidět sice malý, ale přesto trvalý posun vpřed. Určitě na to má vliv i přehazovaná s tenisovým míčkem, kterou pravidelně zařazujeme před páteční modelářskou schůzkou. Už ani vesnické děti totiž neumí házet kamením či sněhovými koulemi. A když k tomu do budoucna přidáme ještě pár desítek, či lépe stovek tréninkových hodů, určitě nám z nich vyrostou dobří házedláři (a doufám, že i vlekaři).

Po skončení soutěže jsme si před vyhlášením výsledků v baru leteckého muzea Metoděje Vlacha dali malé občerstvení a popovídali si s kolegy z ostatních klubů. Stihli jsme i prohlídku muzea, kam nás pořadatelé pozvali. Vystavené exponáty jsme ocenili hlavně my, dospělí. Kluci asi nejvýše hodnotili skluzavku a let v trenažeru nad Prahou. Obdivuji nervy zaměstnance muzea, který zde měl službu.

První polovinu letošní soutěžní sezóny zakončíme v červnu v děčínské tenisové hale při mistrovství České republiky. Doufám, že tentokrát naše řady posílí i junioři, kteří mají ze studijních důvodů z venkovních soutěží omluvenku. Ocením, když do Děčína dorazíme se všemi aktivně létajícími členy našeho klubu.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš