Den otevřených dveří (31. října 2019)

Tuto akci, během které bychom se chtěli prezentovat veřejnosti, dlouhá léta spojujeme s náborem nových členů. Přestože jsme předem zaznamenali několik kontaktů ze strany rodičů, na vlastní akci se dostavili pouze dva, s celkem dva a půl zájemci (1x zájem mám, 1x zkusím to a 1x hraju fotbal a přišel jsem se jen podívat, co kdyby náhodou). Všem pěti příchozím jsme představili náš klub – s historií i našimi současnými aktivitami. Byli jsme na to tři a tak jsme snad na nic nezapomněli. I krátká diskuze byla. A protože nemělo smysl otálet, s potenciálními nováčky jsme si dali sraz hned druhý den, kdy se v dílně koná pravidelná schůzka mladých modelářů. Dorazil jediný, ten první. Počkal jsem s komentářem ještě několik týdnů, aby se ukázalo, zda jeho zájem trvá. Zdá se že ano, mohu tedy přidat první, opatrné hodnocení. Ivan je šikovný, pracovitý a když vydrží, určitě z něj bude zdatný modelář. Během prvních schůzek jsme spolu připravili polotovary ke dvěma házedlům. Na Nejsevernější házedlo již bude mít vlastní modely. Myslím, že docela dobře jsme zvládli i první trénink v hale. Určitě proto Ivana vezmeme na obě letošní halové soutěže a již zmíněné Nejsevernější házedlo, ať se nám před nejdůležitějšími závody příští sezóny co nejdříve „otrká“. Ivan je docela tichý a tak se jen bojím, aby jej nezkazila ta příšerně užvaněná parta našich prvoročáků.

A závěrem tradiční stesk. V našem klubu jsme si své „portfolio“ modelářů z okolních obcí rozšířili o jednoho „Karlíňáka“. Z Vilémova, kde máme svoji základnu, jsme bohužel opět nepřesvědčili nikoho. Ještě štěstí, že naši místní junioři nám zůstali věrní. Soustředili se sice jen na halové soutěže, ale i tak potěší, že po škole spěchají od vlaku rovnou do dílny, aby si vylepšili svůj letecký park. My to příští rok zkusíme znovu a jak pravil kolega Petr, alespoň jsme si zase jednou v dílně pořádně uklidili.

Z. Hykš

Školení rozhodčích volného letu

V neděli 17. listopadu jsme vyrazili s druhým panem vedoucím, Petrem Blaschkou, do Varnsdorfu na školení rozhodčích. Školení, které pořádali kolegové z místního LMK, vedl Vašek Jiránek z Mladé Boleslavi. Sešli jsme se zde samí „zkušení“ modeláři, takže výklad, prokládaný bohatou diskuzí k přednášenému tématu, spěl rychle kupředu. Nejenom, že jsme si oživili své znalosti, určitě jsme se dozvěděli také spoustu důležitých novinek. Například ty o změně způsobu zaokrouhlování naměřených časů uplatníme již při soutěži Nejsevernější házedlo, která se uskuteční počátkem příštího roku, tedy za pár týdnů. Budeme si na to muset dát pozor a důkladně instruovat časoměřiče.

Ocenili jsme také, že jsme se mohli setkat s kolegy modeláři z jiných klubů a v klidu si s nimi popovídat. Při soutěžích se buďto zcela míjíme a nebo máme spoustu starostí se svými svěřenci, takže stihneme sotva prohodit pár slov. Ostatně důležitost „kulturně společenské“ části modelářských akcí byla při tomto školení zmíněna několikrát. Abych byl konkrétní – řada modelářů si pochvalovala, když po soutěži na místo úprku domů, si může posedět a při sklence „něčeho dobrého“ popovídat s podobně (modelářsky) postiženými přáteli. A protože jsme se tuto neděli  sešli v sestavě, která se vzájemně „může“, opravdu hezky jsme si popovídali. Jen jsme k bábovce Petra Budaie a sladkostem pořadatelů místo sklenky „něčeho dobrého“ popíjeli kávu s minerálkou. Byli jsme většinou řidiči. A já se dodatečně omlouvám, protože jsem se cpal, aniž bych zjišťoval, koho konkrétně pochválit za ty dobroty.

Domů jsme vyrazili před jednou hodinou. Bylo 17. listopadu a tak jsem cestou vzpomněl na dobu předminulou. V našem podniku byla toho času velmi populární hláška: „Služební cesta nebyla marná“. Autorem byl kolega vracející se obvykle domů obtěžkán nákupními taškami. Naše dnešní cesta by byla i bez toho úspěšná, přesto jsme se zastavili v nejmenovaném supermarketu a se vzpomínkou na onoho kolegu si zakoupili rum, pivo a další důležité vánoční poživatiny. Pak jsme s Petrem v modelářské dílně zvládli zhruba půlhodinovou brigádu a odebrali se domů na gauč. Byla to krásně prožitá neděle.

Z. Hykš

Trénink s modely GINO

S kolegou Pepou Kubešem máme v Rumburku jedno oblíbené místo. Již poněkolikáté jsme se potkali na cestě do a nebo dokonce přímo v místním řeznictví. Při konzumaci domácích lahůdek se řeč nemůže stočit nikam jinam, než na modelařinu. Při poslední takové schůzce mi bylo důrazně připomenuto, že příprava na novou sezónu v dílně je samozřejmě velice potřebná. Neméně důležité ale je u dětí neustále podporovat jejich nadšení pro letecké modelářství co nejčastějším létáním s postavenými éry. On by nás samozřejmě rád viděl na některé ze soutěží volných modelů, já si ale jeho radu vyložil spíš jako doporučení i mimo sezónu alespoň občas „zaskočit“ na nějakou tréninkovou plochu. Přestože je z přiložených fotografií patrné, že Šluknovský výběžek není žádné Polabí, podařilo se nám najít v sousední vsi pastvinu, která našim požadavkům docela vyhovovala – trochu zvlněná, zato však čerstvě posekaná, zhruba kilometrová louka. To bylo velmi důležité. Vyrazili jsme totiž navzdory dost silnému větru. Chtěli jsme, aby si kluci vyzkoušeli létání ve ztížených podmínkách, protože ne vždy při soutěžích panuje tak vzorné počasí jako například letos v Moravské Třebové. Záměrně jsme ale s sebou vzali jen nové modely GINO, které jsme tak trochu obětovali. A tyto modely nás „nezklamaly“. Hlavně v silnějším větru se chovají poněkud jankovitě – letí si kam chtějí a ani při vleku méně zkušenému modeláři nic neodpustí. Dramatických startů byla spousta. Alespoň si kluci nacvičili, jaký je rozdíl mezi tím, když vedoucí řve „vypusť“ a nebo „zahoď“. I tak došlo na několik tvrdších přistání, kdy ale GINO prokázalo svoji druhou, tentokrát pozitivní tvář, totiž velkou nárazuvzdornost. Díky tomu jsme se v závěru našeho tréninku dočkali i několika hezkých letů, kdy se kluci, i přes krátký doutnák, proběhli až na konec zmíněné louky. Domů jsme se vraceli sice bez špičkových výkonů, v každém případě ale s přesvědčením, že akce splnila svůj účel. Víťa se v dílně naučil docela obstojně zalátat potrhaný potah, kluci si snad uvědomili, že když fouká, je to něco jiného než když vane příjemný větřík a my vedoucí se utvrdili, že GINO na špičkové soutěže opravdu nepatří.

Z. Hykš

MČR mládeže 2019

Letošní mistrovství ČR mládeže se konalo na letišti ve Starém Městě. Kousek za Moravskou Třebovou. Tedy dostatečně daleko, abychom tuto akci naplánovali jako třídenní. Zvládnout během jednoho dne téměř tři stovky kilometrů autem, pak celý den běhat po letišti a večer se stejnou trasou vracet zpět, je ohromná zátěž i pro mladší modeláře než jsme my. Všiml jsem si, že stejně se zařídila i spousta modelářů z klubů, které to mají oproti nám na letiště ve Starém Městě podstatně blíže. Prostě není nad to vše vyřídit v klidu a pohodě. Cestu tam nám navíc „zpestřila“ řada uzavírek silnic. Než jsme dojeli do Městečka Trnávka, kde jsme byli ubytováni, nabrali jsme téměř dvouhodinové zpoždění. Byli jsme ale očekáváni, takže ubytování proběhlo bez komplikací. Druhý den ráno jsme vstali, posnídali z bohatých zásob vlastních i zásob připravených paní Blaschkovou a vyrazili na letiště. Ve Starém Městě jsme byli rychle. Nejsložitější bylo proniknout až na plochu. Předpověď počasí byla slibná. Letiště a jeho okolí nás též nadchlo. Zhrozil jsem se jen blízké přistávací dráhy, přes kterou musel, s ohledem na směr větru, přelétávat každý druhý vypuštěný model. Ale jak jsem se posléze dozvěděl, letiště bylo celý den uzavřeno a bylo k dispozici pouze nám. To tedy všechna čest. K tomu musím připočítat výtečnou organizaci – byla připravena spousta startovišť s dostatečnou časovou rezervou pro soutěžící. Navíc panovalo příznivé počasí, ten den snad nejlepší za posledních několik dní. Díky tomu všemu rádi hodnotíme tuto akci jako velice zdařilou. Za což děkuji dodatečně všem organizátorům.

Co se týče našich svěřenců, dlouho jsme zvažovali (já a druhý pan vedoucí Sucharda), zda do Starého Města vůbec vyrazíme. Akce je to totiž finančně dost nákladná a navíc, kluci ještě nemají takovou výkonnost, aby konkurovali těm nejlepším. Třetí pan vedoucí Blaschka ale argumentoval tím, že si kluci postup vybojovali, takže bychom je rozhodnutím nikam nejet zklamali. Souhlasili jsme a já si alespoň vymohl splnění limitů, jejichž překročením budu považovat MČR z našeho pohledu za úspěšné. Až na jednoho modeláře se to podařilo všem. Moc nás překvapil Milan Skukálek mezi mladšími házedláři. Že je z našich svěřenců fyzicky nejzdatnější, jsme věděli. Ale že mu to tento den půjde tak dobře, bylo i pro nás velkým překvapením. Jsme malý klub se skromnými cíli. Tituly nesbíráme hráběmi jako modeláři z jiných klubů. Stačí nám jeden úspěch a ten mezi žáky ve volných kategoriích nám dlouho chyběl. Měli jsme mistra ČR v házedlech mezi seniory (to už je značně fousatý titul, ale počítá se), v posledních pěti letech se činili naši junioři ve větroních a teď to dorovnal mezi žáky Milan. Ještě malou poznámku k našemu šampionovi. Při vyhlašování výsledků jsem zaslechl dvě maminky pochybující o Milanově věku, ale je to skutečně tak – až do vánoc patří mezi mladší žáky. To, že nám tak vyrostl, je proto, že mu chutná. Naši mladí svěřenci si při pátečních schůzkách v dílně LMK vymohli svačinu. Takže v půl šesté přerušíme činnost a na patnáct minut vyhlásíme přestávku, při které se děti cpou a nalévají sladkostmi. I Milan se cpe a nalévá, ale navíc k tomu přihodí několik rohlíků se salámem. Za několik desítek let bude nejspíš vypadat jako pan Sucharda nebo já, ale teď vypadá tak, jak vypadá – jako dobře živený starší žák, kterým se ostatně příští rok i stane. Takže díky Milanovi máme všechny závazky splněné a my s panem Suchardou můžeme do modelářského důchodu.

Po vyhlášení vítězů, poděkování pořadatelům a rozloučení s kolegy, které mnohé z nich uvidíme až zase za rok, jsme se odebrali zpět do penzionu Trnávský grunt. Následovala očista a večeře za odměnu (děti polovinu Pizzy, Milan celou), návrat do penzionu, žvanění na pokoji dlouho po půlnoci, snídaně a rozvážný odjezd domů. Protože jsme s dětmi byli spokojeni, nezařadili jsme do zpáteční cesty „jako odměnu“ žádný výběh na Bezděz či jinou atrakci, která je hodně daleko a vysoko od parkoviště. Navštívili jsme Muzeum průmyslové dráhy v Mladějově. Dráha nejezdila, ale i kdyby ano, časově bychom to nezvládli. Prohlídku muzea jsme absolvovali i s Petrem Budaiem, který sem též dorazil s jedním svým svěřencem. Pak už nás čekala jen krátká zastávka pod Troskami na oběd a příjezd domů. Fotografie z cesty na tyto přebory a zpět, včetně fotografií z návštěvy muzea v Mladějově jsem chtěl poskytnout pouze členům našeho LMK a rodičům dětí. Ale kolegové mě přesvědčili, abych je zveřejnil na Rajčeti, ať prý veřejnost vidí, jak se staráme o děti nejenom po sportovní, ale i kulturně společenské stránce (byť výklad o bitvě u Hradce Králové při míjení Sadové nedopadl nejlépe – při zkoušení modelářů, které jsme provedli o několik kilometrů dále, jsme se nestačili divit, kdože to zde a kdy místo Prusů a Rakušanů bojoval).

Tímto jsme ukončili sezónu volných modelů. Neříkám, že v pěkném počasí nebudeme chodit trénovat s větroni, protože to moc potřebujeme, ale v dílně se již přeorientujeme na modely halové. Přes zimu nás čekají minimálně čtyři závody. První oficiální soutěž s venkovními házedly nás čekají „až“ v lednu a únoru 2020, zatímco s větroni si soutěžně zalétáme v dubnu a květnu příštího roku. Doufám, že v tu dobu již kluci budou mít opět o něco lepší letecký park.

Výsledková listina ZDE!


Z. Hykš