Letošní mistrovství mládeže modelů volné kategorie se konalo na druhém konci České republiky, totiž v Křemži. Pro nás a zřejmě i pro spoustu dalších soutěžících zcela neznámé prostředí. Na krajském přeboru si účast na těchto závodech vybojovali starší žák Šimon a dva junioři – Jirka s Ivanem. Několikahodinovou cestu navíc komplikoval páteční průjezd Prahou. Ale do Křemže, do místní sokolovny, kde jsme měli rezervováno ubytování, jsme dorazili v pořádku a včas. Večer jsme věnovali kulturnímu programu – prohlídce okolí sokolovny (především návštěvě restaurace V hájích, kde jsme potkali podobně kulturně založené přátele z Kopidlna). Ale spát jsme šli brzy, protože nás druhý den čekalo časné vstávání. Přiznávám, že soutěžní plocha nás zprvu trochu vystrašila, protože se jednalo o louku o rozměrech zhruba 800 x 800m. Ve směru větru se terén mírně zvyšoval až k ne příliš frekventované úzké silnici, ovšem lemované vzrostlými ovocnými stromy. Minimálně jedno sklepávání uvízlého modelu jsem během soutěže zaregistroval. Naštěstí počasí bylo k nám všem milostivé, protože vítr jen nepatrně zesiloval z počátečních dvou na finální čtyři metry za vteřinu. I tak několik modelů (tři?) ulétly a jeden skončil na chatrné střeše trosek nedaleké zemědělské budovy. My jsme měli velké štěstí. Jednou náš model onu budovu oblétl a jedna „Á jednička“ při jediném našem maxu (!) zmíněnou silnici přelétla a způsobně přistála na poli za ním. Všechny ostatní starty končily nedaleko od startoviště č. 7, kde jsme se usalašili spolu se dvěma modeláři varnsdorfskými. Dle tvrzení jednoho z pořadatelů, v osmi případech z deseti prý na této ploše fouká příhodný vítr zahánějící modely bezpečným směrem. Tak schválně – pořadatelé chtějí tuto akci zopakovat i příští rok. Uvidíme, jestli si vyberou ten druhý případ nepříznivého větru anebo osmdesátiprocentní jistotu směru bezpečného.
Ale nyní již jen samá pozitiva. Soutěž byla dobře zorganizovaná. Alespoň na našem stanovišti byli dva časoměřiči, díky kterým jsme během každého kola stihli v pohodě jedenáct startů soutěžních i několik startů cvičných. Začínali jsme v deset a poslední kolo absolvovali mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou. Na vyhlášení výsledků jsme si museli trochu počkat, protože oceněných byla spousta. Vlastně to byli všichni soutěžící, protože i ti méně úspěšní obdrželi alespoň účastnický list a mohli si vybrat nějakou cenu. Čekání nám nevadilo. Před sluníčkem jsme se schovávali ve velkém stanu a čekání si krátili konzumací nejrůznějších poživatin nabízených dobře zásobeným „barem“.
Pozitiva pokračují. Již během vyhlášení jsem zaregistroval řadu pochvalných vyjádření soutěžících a jejich doprovodu k úrovni cen. Převažovaly pěkné stavebnice modelů letadel.
Co se nás týče, někteří kluci měli splněno ve třech soutěžních kategoriích, přičemž pod mým nenápadným nátlakem si zvolili větroně A3 a F1H. Házedla sice mají nejraději, ale mě se zdá, že větroně jsou kategorie vznešenější. Měl jsem pocit, že kluci létají o fous hůře, než při posledním tréninku na letišti v České Lípě (ŽUCH 2025). Podle výsledků ostatních soutěžících ale docházím k závěru, že to tak zlé nebylo. Počasí bylo, jak rád říkám, trochu poťouchlé. V kategorii A3 jsme dosáhli několika maximálních časů, v „A jedničkách“ pak bylo jen jedno, již zmíněné maxo. Potěšil mě přístup kluků. Nemáme jim co vytknout. Jaký to rozdíl třeba od krajského přeboru, kdy jsem od dnes již nečlena klubu slyšel během soutěže snad stokrát otázku „kdy už pojedeme domů?“. Ze zájmu o pokročilejší vybavení modelů, např. fungování tzv. kroužáků, usuzuji, že i junioři budou chtít u nás pokračovat, byť pozdní páteční návraty ze škol to budou komplikovat.
Ještě k výsledkům – náš starší žák Šimon si bude muset zvyknout na to, že běžet s vlečeným modelem se musí i na zoraném poli. Není možné v půli vleku zastavit. A já si musím zvyknout na to, že model snažící se vyorat místní krtky, se uvolňuje řevem „zahoď“, nikoliv „pusť“. Pro vysvětlení – „pusť“ je podle kluků nižší stupeň pokynu „zahoď“. Při „pusť“ se prý modelář pokouší uvolnit model ze šňůry, zatímco „zahoď“ znamená zahodit úplně všechno včetně šňůry a to i za cenu mizerného letu. Takže za ztrátu Šimonova modelu vlastně mohu já. Ale z mých zkušeností vyplývá, že někdy je to úplně jedno, co vedoucí křičí, protože vlekajícímu modeláři se uzavřou klapky na uších a on, křečovitě držící vlečnou šňůru, sleduje model až do hořkého konce.
Junior Jirka je dostatečně zkušený, takže si sám vyhledával termiku. Ivanovi a Šimonovi jsem sice radil, ale mám ten pocit, že spíše špatně. U Ivana oceňuji, že od jarního opatrného vlekání dospěl k razantnímu vystřelování, hlavně A trojek, byť při dvou nebo třech vlecích u mě hrozila zástava srdce. No, naše modely přežily téměř všechny a dokonce jsme v juniorech i něco ukořistili. Účast v námi obsazených juniorských kategoriích nebyla velká. Kluky jsem uklidňoval tím, že to není jejich chyba, ale těch, co se rozhodli zůstat doma za pecí anebo dokonce po překročení žákovského věku s modelařením úplně skončili.
Již jsem zmínil, že pořadatelé vypustili zprávu, že by si to příští rok chtěli zopakovat. Proč ne. Soutěž to byla po všech stránkách pěkná a skvěle zorganizovaná. „Když slíbí“, že i příště bude panovat příznivé počasí, rádi přijedeme.
Výsledková listina ZDE!
Za LMK Vilémov Z. Hykš
