Do Děčína jsme tentokrát vyrazili v plné síle – pět soutěžících a dva kibicové z řad vedoucích. Příjezd do sportovní haly jsme naplánovali dle dřívějších zkušeností, které říkají, že první půlhodinu tréninku házedel trénujeme, zatímco v té druhé již spíše rozbíjíme své modely. Ostatně, dostatečně natrénováno bychom měli mít díky o týden dříve konanému Předvánočnímu polétání ve Vilémově. Ovšem v rozporu s tímto tvrzením byla realita zpočátku úplně jiná. Náčelníky strašily hlavně lety většiny našich modelářů ve stylu „jak nahoru, tak i dolů“. Což se naštěstí ke konci tréninku přeci jenom trochu zlepšilo. Během soutěže každý z kluků dosáhl alespoň tří přijatelných časů, byť někteří z nich doufali v ještě o fous lepší výsledek. Ale propadák to určitě nebyl. Předpoklad dalšího zlepšování tu určitě je – s ohledem na značné opotřebení našich modelů plánujeme vrátit se s kluky ještě během této zimy ke stavbě nové série uhlíkových modelů házedel. Při vyhlašování výsledků soutěže házedel na všechny kluky „něco zbylo“. Hned poté jsme se začali věnovat druhé kategorii, totiž gumáčkům A6. To už ale v trochu okleštěné sestavě. Domů vyrazili Víťa s Ivanem. Oficiálním důvodem byl odpočinek a domácí příprava na další studijní týden, ale hlavním argumentem podle vedoucích je frustrace z našich nynějších výkonů v této kategorii. Zůstali věrní Šimon s Jirkou, které aktivně podporoval pan vedoucí Petr Blaschka. Ostatně toho momentální stav rovněž zlobí, o čemž svědčí fakt, že o tomto problému často diskutujeme. Otázkou je, zda s tím dokážeme něco udělat.
Jako vždy jsme vydrželi až do úplného závěru Vánočního rampouchu. Rozloučili jsme se s kolegy a pořadateli soutěže a vyrazili přes vyzdobené Bad Schandau směrem k domovu. Kluky jsme rodičům předali někdy kolem šesté hodiny večerní. Následující týden v dílně zvolníme, protože jsme si naplánovali vánoční besídku. Týden nato se výjimečně vůbec nesejdeme, protože bude druhý svátek vánoční a to se budou děti kochat dárky dodaných Ježíškem. A už týden nato pojedeme do Varnsdorfu na první soutěž roku 2026, kterou bude Varnsdorfská hala. Sbaleno již máme, jen vyrazit.
Podle záznamů v naší kronice jsme se letos setkali po osmnácté. Tato soutěž se nejprve jmenovala všelijak – například „Halové házedlo“. Chybou bylo, že se gumáčky A6 létaly jen na tři lety s vyhodnocením toho nejlepšího. A hlavně, že soutěž nebyla oficiální. Toto jsme posléze napravili, ale trvalo nám to dost dlouho – až v roce 2013 létali na šest letů s vyhodnocením dvou nejlepších přítomní senioři. O rok později již všichni. Souběžně s touto změnou jsme požádali také o zařazení naší akce do kalendáře soutěží SMČR. V roce 2013 dostala tato soutěž také pevný název – „Předsilvestrovské polétání“. Později jsme se termínově dostali do kolize se silvestrovskou soutěží v Doksech u Kladna. Aby k nám někdo vůbec dorazil, přesunuli jsme se dobrovolně před vánoční svátky. Od té doby se jmenujeme „Předvánoční polétání“. Tolik k výletu do historie.
Letos k nám dorazilo téměř třicet soutěžících. Házedel se zúčastnilo 27 modelářů, v gumáčcích A6 soutěžilo celkem 12 modelářů. Co se nám dlouhodobě nedaří, je přilákat na tuto soutěž nějaké diváky. I přes masivní reklamu, z vilémovských dorazil pouze jeden věrný fanoušek, z Děčína Pepa Frišons a ze zahraničí jeden modelářský pár, který prý pravidelně zajíždí do Čech na soutěže upoutaných modelů. V klubu stárneme a tak nás mrzí především absolutní nezájem oslovených dětí z Vilémova a blízkého okolí.
Druhou nepříjemností je zima v hale. Když je venku „relativně teplo“, čidlo prý odmítá v hale přitopit. Už jsme si na to pomalu zvykli a do haly se teple oblékáme, ale i tak soutěž končíme, hlavně tedy naši časoměřiči, řádně prokřehlí.
Ale dost stesků, věnujme se raději vlastní soutěži. V házedlech byly u většiny soutěžících k vidění pěkné výkony. Ještě o fous lepší jak loni. Gumáčkáři trochu trpěli zmíněným chladem, ale třeba Pavel Formánek se dostal přes, s ohledem na naši malou halu, krásných deset minut. Oceněny byly úplně všechny děti a tři nejlepší senioři. Nejmladšímu účastníkovi soutěže věnoval navíc malý dárek pan Dlouhý, stavebnice letadel darované panem Kubešem se pak hodily vítězům obou dětských kategorií házedel.
Překvapením pro většinu přítomných bylo vyhlašování výsledků soutěže házedel, kterého se zúčastnil jeden zbloudilý čert. Výkony dětí se mu zamlouvaly a také uvěřil dětem, že byly celý rok hodné a nezlobily, takže nikoho s sebou do pekla neodnesl. Gumáčky již proběhly klasicky, za přítomnosti pořadatelů a nejvytrvalejších soutěžících.
Zapomenout nesmím na to, že se na soutěž dostavil již zmíněný pan Kubeš se svým obchůdkem modelářských potřeb. Snad jsme mu udělali nějakou tržbu a on se netrmácel takovou dálku zbytečně. Jako obvykle měl velký úspěch i bar vedený paní Blaschkovou. Údajně nezbyl žádný párek ani utopenec, o kakaových řezech se šlehačkou dodaných paní vedoucí ani nemluvě. Zaregistroval jsem stížnost některých labužníků, že na ně nezbylo.
Po vyhlášení výsledků kategorie házedel probíhal pozvolný rozchod soutěžících. Spěchali především ti vzdálenější, tedy hlavně modeláři z Karlových Varů a okolí, Teplic, Ústí nad Labem a modeláři z Kamenných Žehrovic.
Po ukončení soutěže gumáčků A6 si pořadatelé oddechli, že vše proběhlo bez jakýchkoliv problémů a že nikdo z přítomných nezmrznul. Na závěrečnou diskuzi těch nejvytrvalejších se do haly ještě na chvilku vrátil čert. Pak už jsme zamkli halu a soutěž Předvánoční polétání tak definitivně ukončili. S většinou ze zúčastněných modelářů se uvidíme hned následující týden v Děčíně a ve Vilémově opět na konci února příštího roku. Doufejme, že naši věrní časoměřiči do té doby zapomenou na prožitá utrpení a v únoru nám opět s organizací naší druhé soutěže, v tomto případě Halovým Žuchem, pomohou.
Ještě krátkou poznámku k fotodokumentaci. Kolegy z jiných klubů, kteří se se svými fotoaparáty skutečně činili, jsem požádal o zaslání pořízených fotografií. Já osobně jsem totiž moc nefotil, protože jsem musel hlídat zmíněného čerta, aby se při vyhlašovacím ceremoniálu příliš nerozdivočil. A byl jsem vyslyšen. V následujících dnech dorazila na moji adresu spousta fotografického materiálu. Ukázalo se, že vytvořit z toho jeden blok, je nad moje síly. Takže vzniklo několik souborů s tím, že odkaz na ně naleznete na našich stránkách. Věřím našemu specialistovi Adamovi, že je uspořádá přehledně.
Tento příběh začíná někdy v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy jsem se přehoupnul přes svých deset let a určitě jsem v té době již dostával pod stromeček stavebnice modelů letadel – vybavuji si například model Pinto anebo Picolo. Ale tvrdit o sobě, že jsem byl modelář, byť neorganizovaný, nemohu. Výtvory, které z Ježíškových darů vznikaly, létaly jen neochotně anebo vůbec. Největšího úspěchu jsem dosáhl s rychlostavebnicí polystyrenového modelu Démant, u kterého jsem zaznamenal svůj první úlet a dlouhé hledání v sousedním lese. Pomohl mi až silný poryv větru, který po několika dnech model shodil z vysokého smrku. Někdy si na tyto začátky vzpomenu, když hodnotím práci svých nynějších svěřenců.
Ale zpět k tématu. Tehdy jsem také zaregistroval, že na poli za naším domem kdosi létá s motorovým modelem. Akrobacie to byla velice odvážná. Někdo z dospělých mi prozradil, že se jedná o vilémovského Antonína Poliaka. „Tonda“ nejenom, že se svým bratrem Ivanem a několika dalšími kamarády modelařil, s ohledem na tehdejší nedostatek modelářského materiálu na trhu stavěl na koleni serva a konstruoval RC soupravy, ale ještě s dalšími průkopníky ze Šluknovského výběžku laboroval s tehdejší novinkou – po domácku vyrobenými Rogalovými křídly. Dlouho byl na nedalekém zalesněném kopci patrný výsek, který vytvořili, aby zde podnikali první cvičné lety.
Ale znovu zpět k tématu. Zmíněný model motorového letadla nakonec skončil v modelářské dílně. Zřejmě to byl majetek tehdejšího Svazarmu. Našli jsme jej v dílně poté, co jsme v roce 1984, po delší odmlce, činnost klubu obnovili. Dlouho visel v našem nynějším působišti, v ubytovně firmy Stap, pod stropem spolu s ostatními zděděnými modely. A to do té doby, než se utrnul a trochu poškodil. Pan vedoucí se rozhodnul, že jej opraví a uvede do provozuschopného stavu. Znovu potáhnul ocasní plochy. Ale pak se iniciativy chopili naši Jirka se Šimonem. Proč ne – házedel, vystřelovadel a větroňů mají plné skříně, mohou se tedy věnovat i jiné činnosti. Při opravě křídla, což už je jejich výhradní dílo, je pan vedoucí zachytil na přiložených fotografiích. Moc se jim to povedlo. Nyní se rozhořela diskuze na téma, jakým motorem tento restaurovaný model vybavit. Lakomci držící klubovou kasičku a milovníci ticha prosazovali elektromotor. Zvítězili ale všichni tři „restaurátoři“, kteří prosadili, že v historickém modelu musí být motor původní. Poradí nám s tím prý kolegové z LMK Varnsdorf, kteří mají s těmito typy motorů podstatně více zkušeností jak my. Tak uvidíme na jaře příštího roku.
A proč o tom všem tak sáhodlouze hovořím? Jednak jsem se chtěl pochlubit, jak zdatní modeláři nám v klubu vyrostli. A také kvůli jisté pikantnosti – ten chlapec na fotografiích s brýlemi, je Šimon Poliak, vnuk v úvodu zmiňovaného Ivana a tedy prasynovec Tondy. Oba se bohužel této rekonstrukce nedožili. Přesto nebo právě proto jsem oba zmínil. A svůj příspěvek trochu pateticky zakončuji konstatováním, že po více jak padesáti letech se kruh uzavřel.
V tomto roce možná naše poslední „venkovní“ soutěž. Loni jsme navštívili první ročník jako malou kompenzaci za neúčast na MČR mládeže. Hned jsme si tuto soutěž oblíbili – pohoda, spousta přátel, krásné prostředí. Nebylo pochyb, že i letos do Charvatců vyrazíme znovu. Škoda jen, že se vše odehrálo v neděli, což znemožnilo účast našich středoškoláků. Zhruba v době vyhlašování výsledků již totiž mířili do Liberce a Mladé Boleslavi do svých internátů. Nedělní termín nám byl vysvětlen tím, že o den dříve se uskutečnila na různých místech ČR řada jiných soutěží, takže do Charvatců by přijelo jen málo modelářů.
Na letišti místního aeroklubu opět panovalo pěkné počasí. Foukal slabý vítr správného směru. Nikdo nemusel zdolávat úbočí nedalekého korálku kopců, ani se plížit do výběhu s pasoucími se kravami. Já jsem soutěžil pouze ve vystřelovadlech. Použil jsem zcela nové, ještě nezalétané modely, takže chvíli trvalo, než jsem z nich dostal nějaké to maxo. A pak hned došlo na fotodokumentaci. Svítilo sluníčko a já se snad tentokrát vyvaroval excesům v podobě vybité baterie či otisku palce na objektivu fotoaparátu. Vše zdokumentované jako vždy naleznete na našich stránkách. Ze zdravotních důvodů se i druhý pan vedoucí zúčastnil pouze soutěže vystřelovadel. A v interní klubové soutěži mě o fous porazil. Třetí aktivní člen výpravy, starší žák Šimon, soutěžil jak ve vystřelovadlech, tak i házedlech. Zatímco v první kategorii mu to docela jde, v házedlech se projevila jeho nevylétanost. Tolik nepovedených startů jsem u něj ještě neviděl. Ale my jsme si v žádném případě nechtěli pokazit sváteční náladu a tu házedlářskou mizérii mu odpustili. Za zmínku stojí, že oba vedoucí se zúčastnili rozlétávání. Pokud mi paměť slouží, bylo to pro nás oba první (!) soutěžní rozlétávání. Pohříchu nikoliv o stupně vítězů, ale jen o čtvrté, respektive sedmé místo. Studiem výsledkové listiny ale zjišťuji, že já jsem se rozlétávat nemusel. Asi si to chtěl Vašek Dlouhý, který mě zvednul ze židle, rozdat se soupeřem, se kterým se na soutěžích moc nepotkává. S Petrem nás potěšilo, že jsme oba v tomto klání své výtečné soupeře porazili.
Co se týče ostatních soutěžících, v žákovské a juniorské kategorii házedlářů se objevilo několik mimořádných výkonů. Také klání seniorů házedlářů mělo vysokou úroveň. Pro stupně vítězů bylo nutno dosáhnout času kolem 500 vteřin a více. Ve vystřelovadlech soutěžily dvě mladší žákyně, které si nevedly vůbec špatně. Zdálo se mi, že největším soupeřem jim byly jejich krátké ruce. A seniorech nám všem, jak se létají vystřelovadla, ukázala paní Dlouhá. Absolutním časem 300 vteřin.
Vítězové hlavních kategorií byli kromě diplomu a ceny odměněni také vzdušným výletem, které se svým érem zajistil jeden z pořadatelů, Jan Kubeš. My mezi ně nepatřili. Na stupně vítězů vystoupil pouze Šimon, který, přiznejme si, těžil z menší účasti ve své věkové kategorii. Ale jak jsem již řekl, o výsledky tentokrát tolik nešlo. Šimon se nám jistě ukáže v zimě, při Nejsevernějším házedle.
Nikomu z nás se domů moc nechtělo. Na prostranství před prodejnou modelářských potřeb Pepy Kubeše se proto vytvářely diskutující hloučky. Ale nakonec jsme museli vyrazit. Domů jsme dorazili kolem šesté hodiny večerní. V dílně jsme vyložili éra, v Mikulášovicích odevzdali rodičům Šimona „a šlo se bydlet“. Možná ještě vyrazíme ke Kubešům na seniorské MČR malých modelů v Panenském Týnci. Ale to musíme ještě pořádně zvážit. Nedělní termín znamená, že by to bylo opět bez našich středoškoláků a cesta do Týnce také něco stojí. Takže si to ještě rozmyslíme.
Vzdálenějším akcím již tradičně věnujeme celý víkend. V pátek naplánujeme cestu na místo, v sobotu vlastní soutěž a v neděli klidný odjezd domů. V minulých letech jsme tak řešili například závody v Moravské Třebové, Všechově, Boroticích nebo Olomouci a stejně tak i nyní v Křemži. Vedoucí vilémovského modelářského klubu už jsou pánové v letech a vtěsnat do jednoho dne soutěž a dvě 350 km cesty je nad jejich síly.
V sobotu navečer jsme se proto odebrali zpět na ubytovnu, kde jsme strávili další noc. V neděli ráno, po snídani, jsme vyrazili na cestu domů. Aby to nebylo tak fádní, zařazujeme na zpáteční cestě do programu nějakou atrakci. Podle toho, jak jsme při závodech dopadli, za odměnu či za trest. Letos to byl za odměnu Zvíkov. Tento modelářský ročník je rozumný a snad se nám ani nezdálo, že se kluci na Zvíkov těší. Nebylo to vždy takové. Vzpomínám například na výstup na Bezděz, kdy jsme si od tehdejších dětí vyslechli několik peprných poznámek. Po této atrakci jsme se trochu občerstvili, protože i v neděli panovalo úmorné vedro. Oba vozy pak zamířily na sever. Prahou jsme na rozdíl od pátečního odpoledne projeli bez jakýchkoliv problémů. Rozdělili jsme se před Mladou Boleslaví. Vůz narvaný letadly si to namířil přímo do vilémovské dílny, druhý pokračoval do Liberce, kde vyložil oba naše juniory, studenty zdejší stavební průmyslovky. Nás pak ještě čekala zhruba jeden a půl hodinová cesta k nám do výběžku, zde rozvezení již nepotřebných holínek a použitých ponožek našich stavařů a nakonec domácí večeře. Tímto bylo letošní mistrovství ČR mládeže ukončeno a my se již těšíme na další závody (Charvatce?)
