O této soutěži se v klubu nijak nediskutovalo. Zájem projevili vedoucí i děti. Mám pocit, že vedle možnosti zalétat si na velkém letišti sehrála svoji roli i slíbená návštěva muzea Metoděje Vlacha.
Vyrazili jsme dle plánu v sedm hodin ráno. Bohužel, dva naši svěřenci se omluvili. Škoda, v autě bylo místa dost i pro ně. Cesta byla bezproblémová, byť nás trochu vyděsila hustá mlha, která nás zahalila někde za Novým Borem. A s malou přestávkou okolo Doks ležela tahle duchna až do Mladé Boleslavi. Viditelnost byla velmi malá, což je patrné z prvních našich fotografií. Ale než jsme se všichni sešli a odebrali se na modelářský plácek nedaleko od našeho parkoviště, začal foukat mírný vítr, vykouklo sluníčko a rázem bylo po mlze. My jsme rychle odlétali házedla, protože jsme se obávali avizované bouřky. Trochu jsme se tím připravili o lepší výsledek, protože modely zapadaly do husté a hlavně mokré trávy, takže se nám rychle kroutily. Navíc později, kdy se silně oteplilo, byly jistě lepší letové podmínky. Ale vyčítat si nic nemůžeme, ty mraky na obzoru byly opravdu dramatické – opět se odvolávám na naši fotogalerii. Po házedlech přišla řada i na modely A3. Kluci vysloveně nic nezkazili, ale pár nepovedených vleků a nebo netrefené termiky jsme zaznamenali. To první se bez tréninku odstranit nedá. V tom druhém nás trochu utěšil pan Šafler označující dnešní letové podmínky za mírně poťouchlé. Ostatně Milan byl snad jediný „plný“ toho dne. Lépe či hůře ale naše děti nad hlavu dostaly své modely při všech letech, takže jsme nemohl realizovat pohrůžku, že kdo nevyvleká, jde za trest na Bezděz.
Co říci k hodnocení celé soutěže? Byla to jedna z těch bezproblémových, pohodových akcí. Vítr foukal jen velmi slabý, takže pro modely nebylo potřeba běhat nijak daleko. Časoměřičů bylo dost, nikdo dlouho nečekal a pokud ano, tak na tu správnou termiku. Trochu nervozity kolem poledne mezi soutěžící vnesl jeden tatínek či dědeček, který z meteostanice přinesl zaručenou zprávu, že do hodiny je zde celý den avizovaná bouřka. Nebyl důvod nevěřit, protože dramatické mraky na obzoru nabyly ještě větší výhrůžnosti. Naštěstí se předpovědi nesplnily a bouřka nás disciplinované minula. Takže jsme v klidu dolétali a přesunuli se do baru muzea, kde jsme se občerstvovali a připravovali na vyhlášení výsledků. Bylo mi později kolegy zdůrazněno, abych nezapomněl pořadatele pochválit nejenom za počasí a průběh soutěže, ale i za vyhlášení. Ceny velice hezké a hlavně oceňujeme ty diplomy pro všechen modelářský potěr. To je ta správná motivace i těch, kteří se na stupně vítězů neprobojovali. Po vyhlášení výsledků soutěže jsme využili volných vstupenek a navštívili ještě vlastní muzeum. Abych nebyl za lakomce – šli bychom tam i bez volných vstupenek. Prohlédli jsme si expozici a všichni tři naši mlaďoši odzkoušeli onen „gyroskop“ (nevím, jak se to správně jmenuje) v zadní části přízemí muzea, tj. v dostatečné vzdálenosti od naleštěných exponátů. Trochu jsem se toho obával, protože kluci se chvíli předtím cpali hranolky, omeletami a na to všechno lili Colu. Jeden výtečník ještě vše zazdil zmrzlinou. Ale chlapci vydrželi statečně celé kolo. To já raději vše sledoval z prvního patra v přesvědčení, že mě by na něco takového dobrovolně nedostali.
Areál muzea jsme opouštěli možná jako poslední. V Rožanech jsme odevzdali našeho modeláře externistu a přitom si všimli po další průtrži mračen běsnícího Šluknovského potoka. Konstatovali jsme, že od pátku do neděle bychom si ve Šluknovském výběžku moc nezalétali a znovu ocenili nedělní počasí mladoboleslavské. Pak jsme uložili v naší dílně modely a slíbili si, že je znovu vybalíme dříve než v září, při první podzimní soutěži, kterou shodou okolností je náš Žuch.
Z. Hykš