Přebor mládeže Středočeského kraje

Přebor mládeže Středočeského kraje jsme do svého plánu soutěží pro letošní rok zařadili téměř automaticky. Pěkná soutěžní plocha, milí pořadatelé, prostě závody, na které se vždy těšíme. Tentokrát jsme ale celý týden předem sledovali bedlivě předpověď počasí. Ta nebyla příliš příznivá. Obávali jsme se hlavně toho, že v sobotu bude v Týnci dost foukat. Dvakrát jsme proto hovořili s hlavním pořadatelem, panem Modrem, ale stejně jsme nakonec rozhodli až při páteční schůzce, kdy jsme rozhodnutí nechali alibisticky na dětech. Ze tří předpokládaných účastníků pro soutěž hlasovala většina, tj. dva modeláři, ten třetí nevěděl, co je to demokratické hlasování. Jeho rozpačitý úsměv a nesrozumitelné mručení jsme proto vyhodnotili jako „zdržel se hlasování“. Na konci schůzky jsme proto zabalili éra a odebrali se domů smažit řízky. Ještě v sobotu ráno jsem pozoroval, jak se u protější čerpací stanice vítr snaží utrhnout ze stožárů praporky a litoval našeho předchozího rozhodnutí. Ale děti rozhodly, nehledě na to, že část výpravy již možná byla na cestě do Týnce. V sedm hodin proto vyrazil i ten zbytek. Cestu ještě zkomplikovaly velké stavební úpravy na děčínském mostu a na silnici za Louny. Na letiště v Týnci jsme se proto přihnali těsně před nástupem soutěžících. Samotná soutěž začala v deset hodin, s předpokládaným koncem v půl druhé. Od začátku foukalo tak, že v souběžně pořádané Terezínské lize závodili jen ti nejodvážnější. My, účastníci přeborů, jsme byli odhodláni soutěž absolvovat. Už jen kvůli těm nákladům na cestu. Během soutěže jsme si mohli vybírat mezi silným větrem a ještě silnějším větrem. Na termiku se moc nekoukalo a startovalo se vždy, když vítr nepřevracel naše židličky a papírovou krabici s házedly. První starty byly dost rozpačité. I dva nebo tři kotrmelce byly. Modely naštěstí přežily. Projevilo se to, že poslední létání s větroni jsme absolvovali někdy v říjnu loňského roku. Ale jak nám připomenul kolega Petr Budai, který se na chvíli zastavil na našem startovišti, jak to mají ty nebohé děti zvládat, když v takových podmínkách vůbec netrénujeme. Naštěstí s námi byla ona polovina zkušenějších a rozvážnějších modelářů. Ta druhá, mladší a živější půlka si užívala jarních prázdnin někde jinde. Časem se kluci přeci jenom silnému větru trochu přizpůsobili. Jak jsem později zdůraznil malému Jirkovi, který vyjadřoval nespokojenost nad svým výkonem, tentokrát zvítězili všichni, co dolétali a nic přitom nerozbili. A to se nám povedlo. Mimořádné povětrnostní podmínky vzali na vědomí i přítomní choleričtí vedoucí, kteří během závodu zůstali v klidu. Tlak nám zvednul pouze dotaz jednoho z našich svěřenců, kolik že se v kategorii A3 započítává letů. Je vidět, že jsme se v posledních týdnech a měsících pohybovali především v halách. Přesto tento dotaz považuji, po minimálně čtyřech letech modelaření u nás v klubu, docela za „úspěch“ (to byl sarkasmus). Ale s vysvětlením tentokrát přispěchala maminka jiného našeho modeláře pracující ve školství – vyložila nám to tak, že na děti se dnes hrne taková spousta informací, že si to mozek přebírá a ty méně podstatné informace prostě odstřeďuje. Dobrá, beru tedy na vědomí, že pět letů v kategorii A3 a oprava při dosažení času kratšího jak deset vteřin, je informace nepodstatná.

Dobře jsme udělali, že jsme začali větroni A3 a teprve potom jsme přešli na házedla. Zhruba v polovině soutěže už totiž chvílemi funělo velmi silně a často jsme čekali i několik minut na snesitelnější podmínky. V házedlech se naopak ukázalo, že děti mají za sebou čerstvě šest kol naší soutěže Nejsevernější házedlo. Jen Ivan, který tuto soutěž promarodil, měl problémy. Kluci Havlíčkovi házedla zvládli na jedničku. Potěšilo mě i to, že někdy kolem sedmého letu, kdy už bylo jasné, že limit bude splněn, jsem jim lstivě nabízel možnost tuto soutěž ukončit dříve. Chlapci nesouhlasili a naopak chtěli i tuto kategorii dolétat celou. „Díky“ tomu se Jirka v devátém letu prošel několik kilometrů. Házedlo, které si to namířilo někam zpět k Lounům, jsme nakonec nenašli my, ale kolegové z Kamenných Žehrovic, za což jim ještě jednou děkujeme. Cesta zpět byla závodem s časem. Jirka se naštěstí na startoviště vrátil včas a poslední let absolvoval zhruba tři minuty před koncem závodů.

Podtrženo, sečteno, ve větroních jsme dosaženými časy neoslnili, ale jak již bylo řečeno dříve, vyhrál každý, kdo přežil. Byl z toho jeden postup ze tří pokusů. Příště snad, při lepším povětří, budeme úspěšnější. V házedlech postoupili oba Havlíčci, zatímco Ivan to s ostatními zkusí ještě jednou na našich, ústeckých přeborech.

Cestou domů jsme se v rámci vzdělávání zastavili v Panenském Týnci v místním nedostavěném chrámu. Jak pravil pan vedoucí, měli jsme tu nabíjet ještě před závody a ne až po nich. To bychom ale museli vyrazit ještě o hodinu dříve. Pak jsem ještě výpravu přemluvil k oklice k menhiru v obci Klobuky. I to se líbilo. No a pak už jen fofrem domů odevzdat děti a natáhnout se na gauč v rámci odpočinku po velmi náročném dni.


Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Zdeněk Hykš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.