Memorial Air Show – Roudnice 2013

To by bylo, abychom se my, letečtí modeláři nezúčastnili takové akce. Zvláště když se koná na letišti, kde jsme coby frekventanti letních modelářských táborů prožili spoustu hezkých chvil. Dokonce jsme coby představitelé našeho sponzora, firmy Stap, při prvním ročníku této akce zprostředkovali pořadatelům hezké tkané etikety jako vzpomínku na tuto akci. A ještě jeden důležitý moment musím přiznat. Při cestě na krajský přebor modelářů Ústeckého kraje jsme dětem slíbili, že pokud zalétají dobře, stavíme se cestou zpátky v Kravařích, v proslulé restauraci u Doušů a dáme něco dobrého. Děti tenkrát zalétaly tak, že tomu odpovídal nejméně trojitý řízek, bohužel časová tíseň a stav finanční hotovosti nás nakonec do restaurace nepustily. Pohoštění u Doušů bylo proto posunuto na červen a návrat z Memorial Air Show.

Je škoda, že tři modeláři se nemohli této akce zúčastnit. Adam odjel na oslavu do cizokrajného Frankfurtu, nejmenší Martin pobýval v Praze a náš největší hříšník Honza, zpytoval doma svědomí za nahromaděné průšvihy. Nakonec proto vyrazily dva vozy. Rodinu Blaschkovu zastupoval Petr, vedoucí klubu, jeho žena Gábina, která na všech našich soutěžích zodpovědně zastává funkci klubového časoměřiče a jejich syn Petr. Ve druhém voze seděli zbývající dva vedoucí, tj. pan Sucharda a já a Martin Hájek. Na letiště jsme dorazili kolem desáté hodiny. Dost času na to koupit něco dobrého do volátka a prohlédnout si vystavované atrakce. Chlapci neodolali a proletěli se ve větroni, tedy alespoň na trenažeru VT 116 – Orlík. Prý bylo vidět, že s řízením (radiem řízených modelů) mají zkušenosti. Následovala prohlídka velkých letadel a u Blaschků také rázné přerušení myšlenek na rodinný vyhlídkový let. Bohužel zima se blíží a uhlí je přednější. Já zamířil rychle na stojánku. Smůla je, že jsem běhal kolem jako mlsný pes, protože přístup mezi letadla možný nebyl a všechny stroje stály jako na potvoru „zády“ ke mně. Škoda. Letadla, jako spousta jiných objektů, jsou fotogenická hlavně zepředu. Ale rozumím tomu – vzpomínka na jeden z prvních ročníků Air Show a bombardér B-17 obsypaný dětmi jako mravenečky, kdy se trpělivá posádka letounu omezila jen na pasivní bránění nejdůležitějších částí letadla vlastními těly, je dostatečně varující. No nic, něco se nakonec na stojánce a snad i ve vzduchu při vlastní produkci alespoň trochu povedlo.

Hlavní letový program začal ve třináct hodin a končil po páté. Roury jsou roury, ale my „klasici“ a přátelé volného letu raději něco pomalejšího, se dvěma nosnými plochami a ze všeho nejlépe bez motoru. Takže jsme ocenili všechny historické stroje, nadchli se skupinovou akrobacií letounů L50 a okouzlili se uměním pilotů při akrobacií větroňů.

Cestou domů došlo i na ty Doušovy. Kolem šesté sice byli silně „vyjezeni“, ale bodla i tlačenka. Domů jsme přijeli řádně opáleni, vyfoukáni větrem a silně unaveni. Když jsem v deset hodin večer běhal po bytě a držel si oční víčka, abych našel koupelnu a posléze i ložnici, vzpomínal jsem na nebohou paní Blaschkovou, která právě v tuto chvíli zahajovala na výrobní lince svoji noční směnu. Hrůza. To by chlap nevydržel. Příště to musíme lépe časově skloubit.

Z. Hykš

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Zdeněk Hykš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *