Tuto soutěž využíváme jako poslední (a jediný) trénink před cyklem krajských přeborů. Občas říkám, že je po dlouhé zimní přestávce velice důležité připomenout si, kde mají modely předek a kde ocasní plochy. Tentokrát bylo opravdu velmi přínosné, že jsme do České Lípy dorazili. Byli jsme přistiženi tak říkajíc v nedbalkách. Předem jsem vyhlásil, že nás vedoucí nebudou příliš zajímat diplomy, ale že důraz klademe na dosažené výkony. A ono to dopadlo přesně obráceně. Každý z našich svěřenců si domů odvezl nějaké to ocenění pořadatelů, protože soupeři létali stejně mizerně, ne-li ještě hůře. Zato výkony byly tragické. S tímto přístupem se na podzim na Jižní Moravu mnoho našich modelářů nepodívá. Už jen otevření přepravních krabic s na podzim uloženými modely nás pořádně znechutilo. Několik letadel zůstalo od října neopravených. Co vypadalo, že drží pohromadě, se zkroutilo a co alespoň trochu létalo, jsme během soutěže rozbili. Dotaz pana Bartíka, hlavního pořadatele Pepovy jarní, zda na našem stanovišti je někdo zralý na rozlétávání, nás přivedl k huronskému, byť trochu zoufalému smíchu. Opravdu jen mírně povzbudivým byl fakt, že ke konci soutěže už alespoň někdo trochu létal. Takže všechny naše modeláře, kteří se na Pepovu jarní dostavili, čeká následující dvě schůzky velké opravování, zatímco zbývající dva modeláře, kteří zůstali doma za účelem rodinné oslavy (a vlastně i nás vedoucí), čeká za dva týdny v Panenském Týnci velký krok do neznáma. Jestli bude tuto sobotu panovat v Týnci neletové počasí, budeme mít už jen jednu příležitost na reparát v Hořicích na krajském přeboru Hradeckého kraje. Pokud se ani tam nezadaří, asi při mistrovství ČR hodně ušetříme za ubytování a stravu našich svěřenců.
Doufám, že za čtrnáct dní budu psát optimističtější zprávu.
Z. Hykš