Nechci se rouhat, ale asi opravdu máme tam nahoře nějaké zastání. To už je třetí dvojkolo, kdy nás počasí v týdnu děsilo všelijakými katastrofickými vizemi, abychom pak v sobotu odlétali bezproblémové závody. Stejné to bylo i dnes. Ještě v pátek foukal silný nárazový vítr a já nepochyboval o tom, že tentokrát ze závodů nebude nic. V noci se sice situace uklidnila, přesto jsme očekávali, že se vyplní obvyklý scénář, na který jsme byli z minulých let zvyklí – dole ve Vilémově bude foukat, ale o padesát metrů výše, v Mikulášovicích, nám vítr bude obracet krabice s letadly. Světe div se, letos to již potřetí bylo přesně obráceně. Po vystoupení z aut jsme sice zaregistrovali slabý „průvan“, ten ale navzdory předpovědi nesílil, nýbrž postupně slábl. Vlastně celé sobotní dopoledne foukalo „tak akorát“. Dětem vítr pomáhal při výhozu, zatímco senioři si vylepšili své výkony, byť se při tom občas poněkud prošli. Trochu té turbulence jsme větru odpustili.
Díky krásnému počasí bylo zřejmé, že dnes náš cyklus ukončíme se ctí. Hlavně pořadatelům spadl velký kámen ze srdce, protože pro případný odklad soutěže už neměli příliš mnoho možností. Většina následujících víkendů je již obsazena jinými modelářskými (i nemodelářskými) aktivitami. Na našem startovišti proto panovala uvolněná atmosféra. Nikdo se sice nesnažil napodobit styl Řezníček, tj. házení v provedení „nahoře bez“, ale rukavice se odkládaly hned a nebýt přítomných rodičů, došlo by i na čepice a zimní bundy. Naši mladí svěřenci pojali tyto závody jako interní soutěž o nejlepšího klubového házedláře. U Blaschků se pak rozhodovalo o tom, kdo díky horšímu výkonu bude celých příštích čtrnáct dní doma zatápět. Pan Blaschka se navíc evidentně nadchnul pro vystřelovadla. A na závěr jsme v podání Honzy Štohanzla viděli jednu premieru, totiž kruhový hod hned dvou házedel najednou. Jen ty minule nalezené brýle, evidentně modelářské, pocházející z některého ze starších ročníků, jsme neudali. Na louce bylo tentokrát tak nádherně, že se nám opravdu nikam nechtělo. Ale museli jsme. V Lipové jsme v místní restauraci měli rezervován salónek. Tam jsme narychlo dopočítali výsledky, vypsali diplomy a ocenili nejlepší modeláře. S cenami se dostalo na všechny děti a vzpomněli jsme si i na časoměřiče. Drobností jsme odměnili jejich neocenitelnou pomoc. No a pak jsme se rozešli s tím, že pokud se nestane nic mimořádného, sejdeme se opět za rok, tentokrát po dvacáté osmé.
Konečná výsledková listina ZDE!
Z. Hykš