Počtvrté v řadě (s jedním covidovým výpadkem) se přebory mládeže konaly na letišti Aeroklubu Moravská Třebová ve Starém Městě. Je to daleko a proto jsme si pro tuto akci vyhradili páteční odpoledne a celý víkend. Na přebory jsme vyrazili oslabeni. Chyběla malá Aneta, pro kterou by tato třídenní akce byla příliš náročná. A také Ivan, kterému doporučujeme příští rok pro jistotu čtrnáct dní před přebory vyřadit ze školního rozvrhu tělocvik. Do auta jsme tak nacpali mladší žákyni Nelu, Jirku s juniorem Víťou a letos naposledy staršího žáka Milana. Ubytovali jsme se opět v penzionu v Městečku Trnávka.

V sobotu, v den konání soutěže, panovaly na letišti podmínky přímo sibiřské. Byla hrozná zima a foukal silný vítr. Naštěstí bylo sucho a pár kapek jsme schytali až chvíli po vyhlášení vítězů. I tak to byla možná nejdrsnější soutěž za posledních několik let. Na druhou stranu bylo vidět, že se na letišti ve Starém Městě sešli ti nejlepší modeláři z celé České republiky. Soutěžící žáčci a junioři dosáhli spousty maximálních časů a i přes zmíněný vichr jsme zaregistrovali minimum karambolů a zlomených křídel. My měli také jednu havárii v kategorii A3, kterou ale model přežil vcelku bez velkých následků a po drobné opravě potahu se opět zapojil do soutěže. Přestože jsme se na letním soustředění na Rané snažili pilně trénovat a k tréninku jsme využili také naši zářijovou soutěž v České Lípě, někdo zalétal svůj standard, někdo ani to ne. Zatímco ve větroních A3 bych to vysvětlil nezkušeností a někdy i strachem z vlekání v silnějším větru (!), v dětmi oblíbenějších házedlech to byla určitě přemíra snahy. Už dlouho jsem u našich nejlepších házedlářů neviděl během soutěže více jak polovinu nepovedených hodů. Přesto všechno jsme získali díky klukům Havlíčkovým jedno druhé místo v kategorii A3 a jedno třetí místo ve větroních F1H.  To, proč se dostavilo tak málo soupeřů, pitvat nehodlám. Spokojím se s prohlášením jednoho z kolegů vedoucích, že větroně u nás jistě létá spousta mladých modelářů. Ale za to, že se jim na krajské přebory nechtělo a nebo nesplnili kvalifikační limit, ti, kteří se v sobotu do Starého Města dostavili, určitě nemohou. Na závěr soutěže nás hlavní organizátor, Patrik Cintula, informoval, že letos to bylo určitě naposled. Tuto zprávu jsme přijali s určitými rozpaky. Na jednu stranu prostorné letiště a opět organizátory skvěle zvládnutá soutěž, na druhou stranu ta velká vzdálenost. Ovšem od nás je vlastně všude daleko. Tak uvidíme příští rok. V každém případě Patrikovi a jeho pomocníkům patří velký dík.

Po ukončení soutěže jsme rozmrzli v penzionu, kde jsme byli ubytováni, navečeřeli se a začali se připravovat na nedělní návrat. Cestou domů jsme v Mladé Boleslavi vyložili naše dva juniory, nyní studenty „škodovácké“ střední školy. A při té příležitosti jsme také navštívili muzeum automobilů Škoda. Domů jsme dorazili před osmou hodinou večerní. Čas právě tak na hygienu a zalezení do postele. Letos to byly opravdu náročné závody.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Opět jsme si ověřili platnost rčení „Nač stahovat kalhoty, když k brodu je ještě daleko“. První, asi tak týden stará předpověď pro Českou Lípu a okolí byla tak strašidelná, že jsem se o víkendu telefonicky domlouval s vedením Aeroklubu, zda by případně nevadil týdenní odklad naší soutěže. Nevadil. Ale již druhý nebo třetí den poté jsme pozorovali, jak se předpověď počasí postupně zlepšuje. Zhruba ve středu už nebylo pochyb, že se náš Žuch uskuteční v původním termínu.

V sobotu ráno se nás na parkovišti českolipského aeroklubu sešlo přesně dvacet šest soutěžících se spoustou doprovodu. A co bylo důležité, i se třemi dobrovolníky z Varnsdorfu jsme měli k dispozici celkem deset časoměřičů. Dost na pokrytí všech startovišť. Jak s uspokojením konstatoval kolega Petr, nikdo nemusel na svůj start dlouho čekat. Ke konci soutěže se již časoměřiči dokonce nudili. Ještě zpět k počasí – bylo polojasno, sluníčko příjemně hřálo a foukal mírný vítr „správného“ směru. Den předem předpovídané nárazy větru do 7 m/s, ani lety přes přistávací dráhu se nekonaly. Sice by to nevadilo, protože na letišti tentokrát panoval naprostý klid, ale stejně jsem ocenil, že nemusím nikoho vyhánět z plochy. Není nad to, když se pořadatelé nemusejí neustále rozhlížet, zda se neblíží rozezlený dispečer létání hrozící ukončením soutěže a doživotním zákazem vstupu modelářů do areálu letiště.

Vlastní soutěž plynula od začátku až do konce v naprostém klidu a pohodě. Konec byl ohlášen na půl třetí, čehož využilo jen několik opozdilců. Někteří „rychlíci“ se již krátce po poledni trousili nahoru do baru. Diplomy byly napsány ještě dole na ploše. Vlastní předávání cen proběhlo tradičně v prostoru před barem místního Aeroklubu. Po loni ohlášeném ukončení pětiletého cyklu s ručně malovanými sklenicemi se letos předávaly poháry.

Co k našim svěřencům – někdo těchto závodů využil k poslednímu tréninku před mistrovstvím ČR mládeže, někdo si zavařil rozbitým modelem. Někdo zalétal hezky v kategorii házedel, někomu se zdařily spíše větroně A3. Zaujalo mě, že žáčci nijak nezaostávali za dospělými modeláři v kategorii vystřelovadel. Naše vystřelovadlo Šifík (uhodnete autora návrhu?) se vyrovnalo konkurenčním modelům. A třeba dětem zvedne sebevědomí i ona smršť maximálních časů v této kategorii.

Zatímco někteří modeláři dokončovali občerstvení a kochali se skutečně krásnými panoramaty českolipského letiště, my jsme se namačkali do aut a vyrazili na cestu domů. S tím, že následující pátek některé z nás čeká v dílně spousta práce.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Letošní soustředění talentované mládeže mohu opět hodnotit jej z doslechu. Tábora se zúčastnilo několik děti z Varnsdorfu a Vilémova. Program byl lety prověřený. Ráno rozcvička, hygiena, snídaně a pak dopolední program – stavba v dílně či létání na letištní ploše místního aeroklubu. Po obědě (osvědčilo se stravování v restauraci „Ponorka“ v obci Raná, kdy odpadá mytí nádobí a starost co s případnými zbytky), následovalo máchání se v bazénu, plnění jednotlivých disciplín celotáborové soutěže, případně práce v dílně. Pro jedlíky bylo vždy připraveno něco na odpolední svačinu a pro všechny pak dostatek nápojů. Následovala večeře, opět v Ponorce a podvečerní program. Se zapadajícím sluncem se na Rané krásně létá s házedly. Předpokládám, že po večerní hygieně a večerce následovalo pracné zahánění děti do spacích pytlů. Takto to s menšími odchylkami probíhalo celý týden. Ale nač dlouze hovořit, podívejte se raději na bohatý fotografický archiv.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš

Jak je zavedeným zvykem, dětský den je obvykle pořádán v celé ČR o víkendu, který se nejvíce blíží 1. červnu. Proto jsme řadu let odmítali pozvání šenovských sportovců na tuto akci s tím, že přednost má dětský den vilémovský. Letos to konečně Šenovským vyšlo. V sobotu, 4. června dorazili do Velkého Šenova pracovníci ČT, aby zdokumentovali fotbalové utkání místních čutálistů. Dětský den se proto posunul na předchozí víkend, takže naší účasti již nic nebránilo. Ještě jedna důležitá poznámka – dětský den byl překlasifikován na sportovní hry. Zřejmě proto, aby pořadatelé přilákali více tatínků na něco ostřejšího, neboť jak známo, při dětském dni se obvykle podává pouze teplé nealkoholické pivo.

My jsme zvolili již několik let provozovaný formát, totiž vystřelování malých házedélek pomocí gumového katapultu. Vystřelovadla vznikla přestavbou původně házedel, katapult k tomuto účelu vytvořil náš „technický ředitel“, pan Blaschka. Dříve jsme pořádali trojkolovou soutěž házedel, která ale dokázali vyhodit jen fyzicky zdatní jedinci. Výhodou vystřelovadel naopak je, že je zvládne i malý capart jen s malou pomocí dědečka, babičky či jakéhokoliv člena našeho klubu. V Šenově jsem házedélka zaklesával do gumy a dětem ruku kroutil já, zatímco naši starší „skorojunioři“ organizovali dopravu letadélek zpět na stanoviště, dohledávali ztracená éra a rozdávali odměnu za hezký let v podobě bonbonů. Foukal sice silný turbulentní vítr, který letadla srážel do divokých šturcek, přesto jsme nemuseli nic opravovat. Šenovští mají naštěstí na hřišti vysoký, měkký trávník. Dětí se u nás zastavila spousta, nic nám ze sladkostí nezbylo. Podle hlavního pořadatele, tuto sobotu na šenovské hřiště našla cestu téměř stovka dětí. V podstatě v plném provozu jsme v Šenově vydrželi od druhé do páté hodiny. Domů jsme vyrazili až poté, co na druhém konci hřiště začala vyhrávat pozvaná kapela a u nás se zastavovaly již jen zabloudivší děti. Trochu jsme sice vymrzli, ale nezmokli.  Kluci si sami zkusili nějaké atrakce a bylo i pohoštění přímo od nejvyššího organizátora a kolegy ze zaměstnání, pana Smejkala. Můžeme proto tuto akci označit za úspěšnou. A snad to podobně hodnotili i pořadatelé.

O týden později jsme se stejnou atrakcí vystoupili na dětském dni ve Vilémově. Místo pro náš katapult bylo již jen v rohu hřiště před vilémovskou sportovní halou. Sousedící silnice nám nevadila, protože motoristé projížděli velmi opatrně. Snad jsme ani moc neblížili oné lípě, kterou jsme trefili patnáctkrát (statistiku vedl Jirka Havlíček). Dětí se dostavilo o poznání méně než před týdnem v Šenově. Zdůvodnění již bylo podáno – tento víkend se podobných akcí v sousedních obcích konalo hned několik. Řada soutěžících si vystřelila házedélko z povinnosti jednou, dvakrát a pak odešla, zaznamenali jsme ale několik výjimek. Zvláště pak malý Vojta, který, pokud bychom v půl šesté náš katapult nerozebrali, střílet by snad až do tmy. Spokojen jsem byl s přístupem mých pomocníků – obou akcí se zúčastnili kluci Havlíčkovi, v Šenově nám pomáhal ještě Milan Skukálek, kterého ve Vilémově zastoupil čerstvý maturant Michal Jiřinec. Kaňkou na této akci byla nepříjemnost, kdy jsme ve frontě čekajících adeptů trefili jednu malou dívenku. Rána to byla velká, však také následoval pláč a spousta slziček. A rozpaků z naší strany. Maminka byla naštěstí tolerantní. Zhruba o půl hodiny později dětský den vyvrcholil atrakcí, během které naši hasiči vychrlili spoustu pěny, ve které se děti řádně vymáchaly. Bystré oči mých pomocníků mezi řádícími dětmi zaregistrovaly i onu dívku. Tak snad ta trefa skončila bez následků. Rozhodně ale budeme muset pro příště přijmout nějaká opatření. Pokud zůstaneme u vystřelovadel, budeme muset zlepšit organizaci – především frontu dál od startoviště. Organizovanou, v těchto záležitostech vždy důsledným a přísným panem Suchardou.

Jak již bylo řečeno výše, kolem půl šesté jsme se sbalili a i s vybavením přesunuli do zhruba půl kilometru vzdálené dílny. Katapult neuložíme moc hluboko. Možná jej budeme brzy znovu potřebovat. Například při podzimní drakiádě, pokud nebude foukat vítr.

Za LMK Vilémov               Z. Hykš