Předsilvestrovské polétání 2017 – propozice

Přátelé, kamarádi,
srdečně vás všechny zveme na naši soutěž Předsilvestrovské polétání, která se koná ve vilémovské sportovní hale 30. prosince 2017. Bar paní Blaschkové bude samozřejmě opět v provozu, letos i s některými inovacemi. Mimořádně ale připomínám přezůvky. V hale je nově natřená podlaha a správce je obzvláště bdělý. Tak ať nemáme oplétačky s úřady.

 

 

děkuji Z. Hykš

Vánoční rampouch 2017, aneb „Služební cesta nebyla marná“

Toto prohlášení, starší čtyřiceti let, jsem si vypůjčil od jednoho kolegy vracejícího se obvykle ze služebních cest obtěžkán nákupními taškami. Dodnes se u nás ve firmě občas použije a vzpomněl jsem si na něj i já, při zpáteční cestě z výše uvedené akce. Samozřejmě, místo pytlíků mouky a cukru jsme byli „obtěžkáni“ spoustou nových informací a nápadů, jak pokračovat při stavbě halových házedel.Ale hezky popořádku. Za všechno může přítel Jirka Tůma. Muselo to být určitě v závěru loňského roku, kdy nás upozornil, pokud chceme trochu pokročit, musíme opustit „éru polystyrénovou“ a přejít do „éry uhlíkové“. Tvrdil, že postavit uhlíkové křídlo je jednodušší než brousit profil z polystyrénu. Moc jsme tomu nevěřili, ale přesto jsme si během naší únorové soutěže smluvili krátkou konzultaci. Ke školení se dostavili Jirka Tůma i s Michalem Michnou. Až na malé odchylky používají oba modeláři zhruba stejné stavební postupy. Po jejich informační smršti jsme sice byli trochu vyděšeni, přesto jsme slíbili, že to zkusíme.

Následovalo období několikaměsíčního klidu. Museli jsme se totiž připravit na „venkovní“ sezónu. Blížící se prázdniny nás ale donutily znovu přemýšlet o halovém létání. Bylo nám jasné, že prázdniny proběhnou dle obvyklého scénáře. Zatímco všichni vedoucí budou mít při schůzkách stoprocentní účast, naši svěřenci rozdělí většinu prázdninových dní na zhruba dvě stejné poloviny – spánek a práci s počítačem. Jeden holomek dokonce prohlásil, že si o prázdninách musí od „modelařiny“ odpočinout. Rozhodli jsme se proto, že ony dva měsíce klidu využijeme k přípravě stavby uhlíkových házedel. A tak se v červenci a srpnu navrhovaly nejvhodnější tvary, brousily šablony, objednával stavební materiál a žhavily telefonní linky mezi námi a Jirkou Tůmou. V září jsme na chvíli museli přestat, protože před námi byla podzimní část „venkovní“ sezóny. Za dveřmi byly dvě regionální soutěže s vrcholem v podobě republikových přeborů mládeže a přitom na stolech leželo v dílně od jara několik nedokončených větroňů. Naši pohodáři to zvládli, i když jako každý rok jsme byli nuceni konstatovat, že jsme se mohli připravit daleko lépe.

K halovým modelům jsme se vrátili opět v druhé polovině října. V tempu jeden model týdně jsme si připravili celkem pět házedel. Trénink v naší hale toho moc neukázal, protože do tak malého prostoru jsme se prostě nevešli. Vyhodnocení, zda jsme postavili konkurenceschopný model a nebo naopak nepovedený klump, jsme proto museli nechat na děčínskou soutěž. Vyrazili jsme tentokrát o něco dříve, abychom vše stihli zalétat. Já jediný zůstal věrný polystyrenovým modelům a tak jsem trochu s pobavením sledoval počáteční ostych mých kolegů a svěřenců. Nejprve začali trénovat se staršími polystyrenovými stroji, zatímco uhlíkové modely zůstaly skryty v přepravní krabici. Až zhruba po půl hodině se jako první osmělil Honza Weisgerber, který rychle strhnul i ostatní. Nám vedoucím spadnul kámen ze srdce, když jsme viděli, že po pár zásazích do seřízení „to začalo létat“ všem. Rozhodnutí bylo rychlé – soutěž odlétáme s uhlíky. Že to bylo rozhodnutí správné, svědčí fakt, že kromě mě, „polystyréňáka“, ostatní naši soutěžící překonali své osobní rekordy a někteří z nich i výrazně. Jsem rád, že naše zhruba roční snažení nebylo nadarmo. A jak naznačuji v úvodu svého příspěvku, během celé nedělní akce náš vedoucí Petr Blaschka, zasloužilý všeuměl, pendloval mezi zkušenými „uhlíkáři“ a vstřebával nové a nové informace. Bylo jich spousta. Určitě se jimi budeme řídit, protože jsem na Petrovi viděl, jak ještě na ploše přemýšlí, co všechno bude muset doma zařídit.

Gumáčky A6 už taková sláva nebyla. V této kategorii všechny osobní rekordy v pohodě odolaly. Na obranu našich svěřenců uvádím, že tentokrát to hůře létalo i některým přeborníkům. Navíc, moc to s tlakem na děti nepřeháníme. Považujeme tuto kategorii za doplňkovou. Kdo chce, postaví si nový model a kdo ne, létá s těmi starými, zatíženými spoustou lepidla. A kdo u nás vydrží až do juniorského věku a bude mít o tuto kategorii zájem, bude mít od nás plnou podporu. Zatím to tak ale nevypadá. Již několikrát jsme si od dětí vyslechli obvinění, že tuto kategorii létají pouze z donucení. Chvíli jsme ještě museli počkat, až odlétají i ostatní. A protože ani ostatní děti se nepochlapily (nebo spíš nepobabily), něco na nás zbylo i v této kategorii.

Po rozloučení s ostatními soutěžícími jsme se vydali na cestu domů. Při nasedání do aut začaly padat první vločky a již kousek za Děčínem se sníh sypal naplno. Se silným protivětrem to bylo velice nepříjemné. Cestou jsme několikrát vzpomněli na polské kolegy, kteří měli namířeno až do vzdálené Wroclavi. Nevím jak ve druhém autu, ale zatímco my s panem vedoucím bedlivě sledovali silnici s poměrně silným provozem, Michal na zadním sedadle v poklidu likvidoval výhru. Ač teprve desátého prosince, v Bad Schandau bylo po adventním kalendáři. Z Bad Schandau to máme domů dalších zhruba dvacet minut. Dojeli jsme do dílny, vybalili modely a spěchali domů. Někdo lehnout si k televizi, někdo rychle dodělat úkoly. Vždyť je neděle a zítra ráno se jde do školy.

Tož nashledanou alespoň s některými z vás za zhruba dva týdny v naší hale při soutěži „Předsilvestrovské polétání“. Začal jsem rčením a také jím pro dnešek i zakončím. Mnozí z modelářů jsou zdatní cyklisté a tak jistě znají oblíbenou otázku, kdo že jsou dva největší nepřátelé cyklistů: jsou to protivítr a zavřené hospody. Nuže v sobotu 30. prosince určitě přijeďte, nehrozí ani jedno z toho.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš