Mistrovství ČR halových modelů 2016

Do podzimního cyklu soutěží volných modelů zbývá relativně spousta času a tak v dílně panuje při schůzkách mladých modelářů pohodová atmosféra. Nekonečné diskuze na téma, která spolužačka je hezčí, či naopak, který spolužák je větší blb, jen chvílemi narušují prosby vedoucích, že by bylo dobré také pokročit se stavbou nových modelů. Počítám-li dobře, tak třeba tu F1H MIKI někteří modeláři začali stavět na letním táboře na Rané v roce 2014 a „už se mohou pochlubit“ trupem a kostrou křídla. Tuto selánku na dvě nebo tři schůzky trochu narušila příprava na Mistrovství ČR halových modelů v Mělníku. Všichni odstranili šrámy na svých modelech, které utrpěly v zimě při soutěžích u nás ve Vilémově a v Děčíně. A světe div se, Michal dokončil halové házedlo, zatímco Jakub stihl postavit novou A6.

S opravenými modely jsme vyrazili v sobotu 11. června do Mělníku. Odjezd jsme načasovali tak, aby naše robátka měla jen půl hodiny na trénink. Všimli jsme si totiž, že zhruba po půlhodině koncentrace dětí polevuje a dosažené výkony nedokážou vyvážit vzniklé ztráty na modelech. Situaci trochu zkomplikoval Honza, který na sraz dorazil o dobrých dvacet minut později, málem ještě v pyžamu a s rohlíkem v ruce. Naštěstí cestou nenastaly žádné komplikace, takže jsme tento skluz v pohodě vyrovnali.

Jakuba, Michala a Honzu jsme již vzpomínal. Ve výpravě tentokrát chyběl velký Petr, který celý měsíc buduje v sousedním Německu kapitalizmus a tím pádem i malý Petr, který se zúčastnil rodinné oslavy. Naopak, potěšil nás junior externista Martin, který se sám ohlásil a na závody odjel s námi. Do závodů jsme tedy přihlásili tři žáky a jednoho juniora. Mistrovství ČR je vypsáno pro seniory. Samozřejmě se těchto závodů mohou zúčastnit i žáčci s juniory, kteří vlastní mistrovství nemají, musejí ale počítat s tím, že budou figurovat ve společné výsledkové listině. To je trochu demotivující, protože porovnávat se s mistry svého oboru je pro děti dost obtížné. Napadla nás i myšlenka, proč pro děti neuspořádat samostatné MČR jako třeba u volných modelů, ale je pravdou, že s ohledem na členskou základnu by vlastně nebylo pro koho jej pořádat. Na druhou stranu by pro děti mělo být povzbuzením, že se na ploše sobotních závodů setkali s řadou přeborníků v čele s Mistrem Kalinou a že to srovnání neskončilo ani trochu fiaskem.

Během soutěže v kategorii F1N (halová házedla) jsem měl sice několik jízlivých poznámek na téma slabší snídaně, protože Jakub s Michalem podle mého názoru házeli tak na tři čtvrtiny plynu, ale se třemi započítávanými lety jsem byl nakonec spokojen. To Honza s Martinem byli trochu přemotivováni a práskali letadla do vzduchu možná až moc energicky. Řekl bych, že se současnými modely je strop jejich možností o takových deset vteřin výše. Trochu to mrzí u Honzy, který se mezi žáky zařadil na druhé místo o pouhou desetinu sekundy za nejlepším.

Již podruhé mě na začátku soutěže v kategorii A6 obcházely mdloby. Stejně jako na jaře v Děčíně jsme ještě ani nezačali létat soutěžně a již došly gumové svazky připravené panem vedoucím Blaschkou a na řadu přišla železná zásoba skrytá v montážní krabici. A stejně jako v březnu v Děčíně, i tentokrát během prvního a druhého kola se děti jako mávnutím kouzelného proutku rapidně zlepšily. Přestaly trhat svazky a začaly létat. Každý z našich alespoň ve dvou letech překročil čas tří minut, což je pro nás určitá hranice kvality. Děti se netrápily tím, že s nimi létalo několik starších modelářů s výkony přes pět minut a plně se věnovaly interní klubové soutěži o nejlepšího gumáčkáře, kterou jsem vyhlásil. A moc mě potěšilo, že se to obešlo bez naschválností. Ba naopak, po celou dobu se sice navzájem špičkovaly, zároveň si ale i hodně pomáhaly.

Ve výsledkové listině jsme se podle očekávání ocitli v obou kategoriích v její druhé polovině. Tudíž na nás žádný diplom nezbyl. Rozhodli jsme se proto, že každému z našich účastníků věnujeme jakési poděkování. Ať mají na tyto vydařené závody nějakou památku.

Domů jsme vyrazili zhruba v půl osmé. Rozvezli jsme děti po okolí a šli spát, protože do desáté hodiny večerní již mnoho času nezbývalo. Takže haloví modeláři: nashledanou opět v prosinci v děčínské sportovní hale.

Ukázka poděkování ZDE!

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš

Jarní Mladoboleslavská 2016

Po kulturně společenské stránce akce zdařilá, po stránce sportovní nikoliv. Již několik dní foukal velice silný vítr a předpovědi tvrdily, že v sobotu 8. května tomu nebude jinak. Varnsdorfští modeláři, se kterými jsem tuto situaci předem konzultoval, celé závody rovnou odtroubili. Sílu, směr větru a s nimi spojené komplikace odhadli zcela přesně. Já se proto pokusil změnit při páteční schůzce cíl sobotního výjezdu. V Litoměřicích pořádal Pepa Kubeš halovou soutěž. Byl jsem ale přehlasován, takže nakonec jsme vyrazili dle plánu do Boleslavi. Hlavním tahákem totiž byla návštěva leteckého muzea Metoděje Vlacha. I já se na něj těšil a tak jsem příliš neprotestoval.

Ještě kousek za Českou Lípou to vypadalo, že možná budeme mít štěstí. Vítr se zdál být docela mírný, ovšem na úrovni Doks již ohýbal stromy. No a po vystoupení z aut na letišti v Mladé Boleslavi to bylo všem hned jasné. Jde se do muzea. Škoda, protože pořadatelé se na soutěž dobře připravili. Milé byly i volné vstupenky do muzea, které jsme od pořadatelů obdrželi. Samozřejmě jsme je všichni využili. Mezi exponáty jsme strávili dobré dvě hodiny a pak jsme ještě s kolegy z ostatních klubů chvíli klábosili v místním baru. S Petrem jsme se shodli, že to stálo zato. Během závodů pořád s něčím pospícháme, staráme se o kupu dětí a s ostatními stačíme nanejvýš sem tam prohodit nějaké to slovo. Modeláři jsou vesměs příjemní, féroví lidé a proto mezi nimi máme spoustu kamarádů. Ocenili jsme proto, že tentokrát jsme s nimi mohli v klidu pohovořit, vyměnit si zkušenosti a i trochu zavzpomínat.

Poté se naše výprava rozdělila na dvě části. Jeden vůz byl obsazen počítačově závislými dětmi, zatímco ty méně šťastné, které se do vozu č. 1 již nevešly, musely s námi na hrad Houska. Ale myslím, že na Housce se nakonec líbilo všech účastníkům, nejenom nám vedoucím. Takže nakonec docela příjemný výlet.

Z. Hykš

Jarní větrná 2016

Tak tato akce se příliš nezdařila. Mnichovohradištští modeláři po vyhoštění z letiště v Hoškovicích a několika ročnících své soutěže na letišti v Mladé Boleslavi, zvolili tentokrát plochu „modelářského letiště v Drahoticích“. Nikdy jsme tam nebyli a tak jsme byli zvědavi, o co se vlastně jedná. Našeho ideového vůdce a daleko zkušenějšího modeláře, pana Bartíka z Varnsdorfu jsem se dotázal, zda se skutečně jedná o plochu vhodnou pro volňáskáře. Odpověděl mi po Merkelovsku: „Zvládneme to“. Už toto mě mělo varovat. Při výjezdu z Mnichova Hradiště a proplétání se všemi těmi skalami po úzkých silničkách, jsem si položil otázku, kde se tady proboha dá létat. Stále jsem ale doufal, že půjde o nějakou rozlehlejší pastvinu o velikosti jako je třeba naše cvičná louka v Lipové. Jo prdlajs. Zlatá louka v Lipové. Jednalo se o uzounkou a krátkou nudli, jistě vyhovující RC modelářům, ale pro nás, ctitele volného letu, naprosto nevyhovující. Ke všemu modelářů zvědavých na novou soutěžní plochu bylo daleko více a tak na místě nevěřícně kroutili hlavami kolegové z Varnsdorfu, Liberce i Kopidlna. Hlavní pořadatel byl ten den ušetřen hned dvojích nepříjemností. Za prvé, všichni naši kolegové modeláři jsou slušně vychovaní, tolerantní lidé. Proto jsme tyto závody rozpustili v klidu. Žádné jedovaté výstupy se nekonaly, i když mohly. Už jen tím, jak velké jsou náklady na dopravu. Například nás to stálo tisícovku. A ještě větší problém by pro pořadatele nastal po útoku majitelů okolních polí. Všude kolem té nudle totiž rostla řepka a nebo obilí. Přes palec jsem spočítal, že při daném směru větru a počtu soutěžících, bychom se těmi poli prošli několiksetkrát. Kolem poledne by hlavní pořadatel byl propíchnut vidlemi. Jsem možná trochu jedovatý, ale v dobrém. Bude-li nějaké příště (při dohodnutém náhradním termínu o týden později, jsem na letišti v Mladé Boleslavi již nikoho z pořadatelů neviděl), doporučuji jinou soutěžní plochu.

Cestou domů jsme se zastavili v Mimoni na zmrzlině a o kousek dál se pokochali Ploučnickou průrvou. Nakonec si děti přeci jenom trochu zaházely, byť jenom „placáky“ při nácviku žabek na hladině Ploučnice.

Z. Hykš

Létání na „Skokánku“

Dlouho dopředu plánovaná akce se odehrála nedaleko od naší klubovny, na louce zvané „U Skokánku“. Dva dřevěné skokanské můstky jsme zrušili již dávno, místní název zůstal. Abychom si mohli zalétat, musí se sejít několik faktorů. Létáme samozřejmě v pátek, kdy se obvykle koná modelářská schůzka, nesmí příliš foukat a nesmí být vysoká tráva. To místní zemědělci neradi vidí, nehledě na to, že o plochu bychom se pak museli dělit se zvědavými kravami. I tak se raději předem majitelům polností ohlásíme.

Nejprve jsme absolvovali soutěž s malými házedly, které máme vždy připravené pro akce pro veřejnost, jako je například Dětský den a nebo podzimní drakiáda, kdy obvykle při nedostatku větru se svými modely zachraňujeme situaci. Kouzlo této soutěže spočívá v tom, že každý si svůj model vylosuje a musí s ním absolvovat pět kol. Dalších pět kol pak s modelem druhým. Záleží na každém, jak si vylosované házedlo seřídí. Jsem rád, že s přehledem zvítězil pan vedoucí Blaschka, který tak dětem znovu dokázal, kdo je v kroužku nejlepší modelář. Ostatní létali dost nevyrovnaně. Je vidět, že v seřizování modelů máme hodně rezerv.

No a pak jsme ustoupili až na buben bývalých můstků, kde jsme rozdělali na připraveném ohništi velký oheň,. A zatímco část modelářů opékala špekáčky, všichni se postupně vystřídali u pana vedoucího a alespoň na chvíli si zahýbali páčkami našeho letitého RC modelu. Je to původně větroň Špaček, na který jsme pomocí pylonu připevnili elektromotor. Pro méně zkušené modeláře ideální model, který při zapnutí elektromotoru snadno nabírá velkou výšku, odkud se pak rozvážně snáší k zemi. Vyzkoušeli si jej i oba naši nováčci, kteří s řízením RC modelů dosud neměli žádné zkušenosti.

Společenská úroveň akce byla trochu narušena tím, že jsme se sešli s podobnou akcí pořádanou dopoledne základní školou ve Velkém Šenově. Děti proto byly špekáčků brzy syty a připalovaly na ohni raději krajíce chleba. A pak také tím, jak se ti naši blbouni k sobě vzájemně chovají. Největší vejlupkové si navzájem dílem rozsedli, dílem záměrně rozbili kelímky a neměli pak z čeho pít oblíbenou Colu. O té rozkopnuté hořčici ani nebudu mluvit. Propagátor kolektivního ducha mezi mládeží, Jaroslav Foglar, by toto asi nerozdýchal.

Z. Hykš