Mikulášovické házedlo 2014

Při naší soutěži jsem si pochvaloval, jaké jsme měli krásné počasí. Ale snad ještě větší štěstí měli mikulášovičtí kolegové o týden později, tj. v sobotu 13. září, opět na letišti Aeroklubu Česká Lípa. Celý týden se po obloze honily mraky a chvílemi i dost silně pršelo. Také předpověď nebyla kdoví jak příznivá. A k tomu toho třináctého. Ještě při odjezdu od naší klubovny slabší povahy zvažovaly, jestli by nebylo lépe doma v posteli (ty nejslabší povahy to dokonce uskutečnily a k odjezdu se nedostavily) a ani hustá mlha a drobné mrholení nenaznačovaly, že jsme se rozhodli správně. Po překonání hřebene Lužických hor ale došlo k rapidnímu zlepšení. Ve Svoru již byla krásná viditelnost, nepršelo a před Českou Lípu jsme se dočkali prvního sluníčka. To nám s drobnými přestávkami svítilo po celou soutěž. Pršet začalo zase až v neděli nad ránem. Na letišti moc nefoukalo a tak snad jedinou výhradu můžeme mít ke směru větru. Foukalo přímo na nedaleké olšové stromořadí. To za ta léta, co do Lípy jezdíme, silně prořídlo, ale i tak představovalo pro naše modely nepříjemné síto. Odhaduji, že zhruba deset modelářů se procvičilo v lezení na stromy. Zážitek umocněný tím, že kmeny olší nejsou pro šplhání nejvhodnější.

Jak jsem zmínil výše, tentokrát nás příliš nebylo. Vešli jsme se do jednoho auta. Martin Hájek na náš popud pojal Mikulášovické házedlo jako přípravu na MČR. Během soutěže zkoušel, který model je nejlepší a tak dosažený výkon v házedlech za tím z našeho Žuchu trochu pokulhával. Jakub Smělík, který se zúčastnil teprve své druhé soutěže, spíše sbíral zkušenosti. Zkušeností na rozdávání má naopak pan vedoucí Blaschka. Tentokrát ho příliš neomezovala starost o naše svěřence a tak se mohl plně věnovat svým modelům. Příjemný je především výkon v kategorii házedel. Já už toho moc nenalétám. Poté, co mě začali přelétávat i naši nejmladší, jsem uznal, že nejlépe mi jde kibicování. Pasoval jsem se tedy do role nelétajícího manažera. Ostatních soutěžících bylo na ploše „tak akorát“, takže celé Mikulášovické házedlo spělo v příjemné a klidné atmosféře k vyhlášení výsledků. To proběhlo jako obvykle před klubovnou. Luboš Paťha rozdal diplomy, ceny, my jsme mu poděkovali a pelášili jsme domů s vědomím, že příští týden nás již čeká Mistrovství republiky mladých modelářů v Táboře.

Výsledková listina ZDE!

Zdeněk Hykš

ŽUCH 2014 – Česká Lípa, 6. září

Tak to jsme zase jednou měli velké štěstí. Copak počasí, to se již několik dní před sobotními závody vyvíjelo velice slibně. Zato komunikace s vedením místního Aeroklubu byla trochu rozpačitá. Až po dohodě, že nás nebude více jak 35 soutěžících, jsme obdrželi svolení soutěž uspořádat. A ještě přímo na letišti se nám dostalo důrazného poučení, jak se chovat. Panovalo totiž velice krásné počasí, takže byl předpoklad, že letecký provoz bude rušný a navíc kousek od nás si své stanoviště zřídili padáčkáři. Pochopili jsme, že opatrnost představitelů Aeroklubu pramení z loňských událostí, kdy jeden „zlobivý“ modelář vstoupil do dráhy a donutil startující letoun k malému slalomu. A přispěl i pan Bartík se svým velkolepým jarním projektem spojení tří soutěží (Pepova jarní, Přebor mládeže Ústeckého kraje a Český pohár), kde se tehdy na konci letiště tísnil více jak dvojnásobek povoleného limitu. Bohužel jsme nemohli slíbit, že z prostoru, který nám byl přidělen, nebudou při daném směru větru létat naše modely na startovací dráhu. Postavili jsme se alespoň tak, aby se v případě nutnosti tato dráha dala obejít. Ale asi nás má svatý Šturcka doopravdy rád, protože chvíli po zahájení soutěže se vítr stočil tak, že naše modely létaly podél startovací dráhy. Nevybavuji si, že bychom tento zapovězený prostor někdy narušili. A díky slabému větru nenastal ani loňský scénář, kdy několik modelářů „pověsilo“ své modely na stromy zhruba 500 m vzdáleného cípu lesa, takže majitelé větších modelů tehdy raději ze soutěže odstoupili. Naše modely přelétávaly stanoviště parašutistů a někdy dopadaly i mezi ně. Ale nezaznamenal jsem jediný incident. Naopak, pan vedoucí Blaschka popisoval jeden svůj let, kdy vzbudil u padáčkářů velký údiv nad tím, že jeho model „kouří“ (to byl samozřejmě nedohořelý doutnák) a ocenění, jak přesně na kříž se trefil. Ráznou změnu síly a směru větru a to přímo kolmo na startovací dráhu, jsme zaznamenali až po druhé hodině. V tu dobu jsme již ale měli téměř hotovo a i provoz velkých letadel opadnul. Nás čekalo jen rozlétávání v kategorii P30, kde „plní“ pánové Krejčík a Belo absolvovali jeden 160 vteřinový let, po kterém nám na dlouho zmizeli za obzorem. Druhé kolo bylo proto raději rozhodnuto pomocí štěstěny, tj. hodem korunou.

Co říci k vlastní soutěži? Byly to mimořádné letové podmínky, které panovaly již poněkolikáté za sebou. Dobře jsme udělali, když jsme se zhruba před třemi lety rozhodli k přesunu naší soutěže z nejistých říjnových podmínek na tyto poprázdninové. Podle nejrůznějších náznaků (chování včel, brzký odlet tažných ptáků, zadělávání některých modelářů „na sádlo“ …..) se dá usuzovat, že letos v říjnu již bude na letišti v České Lípě ležet nejméně půl metru sněhu. Ale zpátky k soutěži. Létalo téměř všechno, co jsme vypustili do vzduchu. Určitě si spousta modelářů zlepšila osobní rekordy. Posuďte sami – výsledková listina je vám k dispozici. Snad byli všichni spokojeni i při vyhlašování výsledků soutěže. Dostalo se na spoustu soutěžících a ceny byly díky našim sponzorům opravdu hodnotné.

Takže ještě jednou – moc děkujeme těm nahoře za správné povětří. Velice vděčni jsme všem tatínkům a maminkám, kteří se chopili stopek a pomohli nám s bezproblémovým průběhem soutěže. Až na drobné stížnosti z řad „gumáčkářů“, kterých se letos sešlo opravdu hodně, jsme nezaregistrovali jedinou stížnost na to, že by někdo čekal na změření svého letu příliš dlouho. Děkujeme i všem soutěžícím za chování během soutěže i za to, že většina z nich vydržela až do konce na vyhlášení výsledků. Zvláštní poděkování zasíláme našim sponzorům. Těm novým i těm věrným, kteří nám věnují svoji přízeň již spoustu let. A se všemi se těším na shledanou při příštím ročníku soutěže ŽUCH 2015.

Výsledková listina ZDE!

Za LMK Vilémov Zdeněk Hykš

Pohár DDM 2014

Tyto závody se již několik let konají souběžně s naším Žuchem. Zahájení, včetně instruktáže soutěžících, jsme provedli společně s panem Švarcem. Dohodli jsme se na vytýčení startovišť a pak už obě soutěže probíhaly nezávisle na sobě. Je to pohár děčínského Domu dětí a mládeže, tudíž jsou vyhlášeny pouze dětské věkové kategorie házedel, větroňů A3 a F1H. Přiznávám, že tyto závody využíváme k výchově našich malých svěřenců k samostatnosti. Nechť se sami hlásí u časoměřičů a vybírají si to nejlepší „letové“ počasí. Jen občas po očku sledujeme, jestli je netrpělivý časoměřič nenutí startovat do nějaké divoké turbulence. Ale vše proběhlo k plné  spokojenosti obou stran. Všichni děčínští časoměřiči jsou rozumní pánové, s velkou tolerancí k mladým modelářům. Vždyť na závodech se spolu setkáváme již přes třicet let! No a naši svěřenci už také nejsou žádní vyplašení zajíci. Zjistili jsme, že když jim do toho mluvíme, dosažené výkony zase o tolik lepší nejsou. Což je dobře. Ještě je musíme naučit týmové práci při vypouštění větroňů, abychom my vedoucí nemuseli stále běhat po ploše a hledat zahozenou šňůru.

Děti po dvou povinných kategoriích v našem Žuchu odlétaly v Poháru DDM kategorii třetí. Každý si vybral tu sobě bližší. Obecně platí, že vilémováci milují házedla a na ty ostatní kategorie koukají trochu skrz prsty. Prý je létají jenom proto, že je do nich nutíme. Což není pravda, nebo ano, ale jen trochu. Petr Blaschka s Honzou Weisgerberem zvládli bez potíží házedla, které naopak nestihl příliš veliký pohodář Martin Hájek – vždyť na křesílku s řízkem v ruce je tak hezky! Jakub Smělík se bude muset nejprve zdokonalit v házení a proto dal přednost větroňům kategorie A3. Jak jsme dopadli, naleznete v přiložené výsledkové listině.

Výsledková listina ZDE!

Zdeněk Hykš

Trénink v Lipové 2014

 

V pátek 29. srpna proběhla poslední prázdninová schůzka mladých modelářů. Před dílnou se jako obvykle uskutečnila soutěž v házení tenisovým míčkem do dálky. Tuto každotýdenní akci tolerujeme, protože pozorujeme, jak někteří naši svěřenci, především z řad nováčků, zaznamenávají v technice házení velké pokroky. Jen musíme dát pozor na prosklené dveře nedalekého zdravotního střediska a na druhé straně místní vývařovny. Hody tento týden byly obzvláště zarputilé, protože se děly za neustálého škádlení potměšilých vedoucích, jak se děti těší v pondělí do školy. Pak jsme se ale všichni shodli, že dnes se nám do stavění moc nechce. Ostatně, každý má nějaký ten model postavený, během sezóny jsme moc nerozbíjeli a před námi je dlouhý podzim se zimou, kdy všichni ještě nějaký ten nový brus v pohodě zvládneme. Navíc přišla hláška, že v Lipové je čerstvě posekáno. To rozhodlo. Sbalili jsme házedla, do krabic uložili nějaký ten větroň A3 a vyrazili. Není to od nás příliš daleko a tak jsme za chvíli byli na místě. Akce se moc vydařila. Bylo docela teplo a foukal příjemný vítr. Péťa Blaschka s Martinem Hájkem provětrali svá soutěžní házedla a také bohužel zjistili, že naše nové A3, postavené na jaře, stále při vlekání zlobí. To Jakub Smělík absolvoval své první vleky s cvičným modelem A3 Gino. Gino je velice vděčný model. Málokdy uletí, na druhou stranu přežije téměř vše a při troše dobré vůle se svému majiteli odvděčí hezkými lety. Jakub to zvládnul zcela bez problémů. Samozřejmě nestíhá najednou běžet kupředu a současně s tím přes rameno kontrolovat vlekaný model, takže vypouštění probíhá za hromového řevu obou vedoucích, ale to je problém všech nováčků. Nic nerozbil a tak musím zdůraznit všem, kdo si budou prohlížet fotografie z této akce (a i jakýchkoliv akcí jiných), že za Jakubův lehce udivený, jakoby ukřivděný pohled my nemůžeme. Ten má odjakživa. Takhle se tváří nejspíš hned, jak ráno vstane a vydrží mu to až do večera, kdy jde spát. Kolem sedmé hodiny večerní jsme naposledy odzkoušeli hezkou ozvěnu z nedalekého lesa, zabalili éra a vrátili se zpět do klubovny. Zde jsme zjistili, že jsme úplně zapomněli na třetího vedoucího, pana Suchardu, který se dostavil do dílny až po našem odjezdu. Ale jeho křeslo je pohodlné, navíc v prázdné dílně nikdo nehulákal, takže Luboš byl s tímto stavem velice spokojen. Probudili jsme ho, odložili jsme modely letadel na pracovní stoly s tím, že na ŽUCH je zabalíme příští týden v pátek a vyrazili domů.

Zdeněk Hykš

 

Tábor Raná 2014 – modelářský víceboj

Letošní soutěž jsme okopírovali od té loňské. A proč ne? Loňský víceboj se mladým modelářům docela líbil a přiznávám, nic lepšího jsme za ten rok nevymysleli. Jen jsme některé disciplíny trochu poupravili a vyhlásili jednu úplně novou. Musím pochválit všechny účastníky, že soutěžili s plným nasazením ve snaze dosáhnout co nejlepšího výsledku. A to i naše juniory a jedinou modelářku Sáru. Bylo moc hezké sledovat jak naši nejstarší svěřenci usilovně lepí papírové házedlo a pokoušejí se s ním co nejlépe zamířit na cíl a nebo jak pobíhají po areálu letiště a spolu s malými cvrčky se snaží ukořistit co nejvíce papírových žetonů.

Orientace v areálu letiště – trochu tajuplný název vzniknul proto, abychom děti do poslední chvíle udržovali v napětí, o jakou disciplínu jde. Bylo to ono již zmíněné hledání papírových žetonů, které jsme ukryli ve vymezeném prostoru letiště. Než se někteří nerozhodní modeláři rozhoupali, tři nejúspěšnější, tj. Míra Huk, Martin Hájek a David Szöllösi měli žetonů plnou náruč. Po skončení časového limitu jsme dohledali tři žetony, z nichž zvláště ten připnutý k větrnému pytli vyvolal velký rozruch. V šest hodin ráno, v bezvětří, totiž pytel visel dolů, ale během soutěže jej vítr nafouknul a tak žeton zůstal skryt i před naším dvoumetrovým modelářem Adamem. A dva žetony dokonce nenalezli ani vedoucí, kteří je ukrývali. Škoda, že jsou papírové. Mohli bychom příští rok vyhlásit, že kdo je najde, obdrží zvláštní prémii. Třeba pětinásobek na nich uvedených bodů. Už teď jsou ale nejspíš beznadějně rozmoklé.

Vrh koulí, hod diskem, hod granátem – je vidět, že naši modeláři za ten rok vyspěli. Dosažené výkony jsou určitě lepší než ty loňské. V době konání těchto disciplín jsme byli na letišti bez rodičů, takže letos odpadlo popasování soutěžících se svými tatínky. Jak se hází granátem (dobrá průprava pro házedla) dětem předvedl náš nejlepší „vrhač“, pan vedoucí Blaschka. I těm nejlepším na něj ještě pár desítek metrů chybí.

Soutěž zručnosti – další tajuplný název disciplíny, pod kterým se skrývalo skládání rozstříhaného papírového obrázku. Byl to obrázek, který většina modelářů dobře zná, protože jsme si jej vypůjčili z našeho asi nejoblíbenějšího diplomu – jedná se o černobílý dvojplošník. Inovací oproti loňsku bylo, že tentokrát i mladší modeláři skládali obrázek ze stejného počtu dílů, na druhou stranu jsme jim ale ulehčili situaci tím, že po celou dobu skládání mohli své snažení konfrontovat s předlohou položenou před nimi. To starší žáci a junioři si museli poradit bez předlohy.

Slalomový běh – z pomůcek posbíraných ze všech koutů letiště (židle, košťata, prkna, cihly apod) jsme sestavili překážkovou dráhu, kterou měl každý modelář za úkol proběhnout co nejrychleji. Všem nám velmi zatrnulo, když na trať vyrazil Martin Hájek. Martin v jedné zatáčce „chytil“ smyk a narazil bokem do vyčnívající trubky. Modřina jako hrom a jak se zdálo, ještě větší tragédií bylo zničení Martinova nejmilejšího trička. Bylo patrné, že všichni soutěžící, kteří na trať vyrazili po Martinovi, si na záludnosti vytýčené trasy dávali velký pozor, takže se i přes začínající déšť naštěstí už nic nestalo.

Papírové házedlo – s papírovým házedlem jsme si letos hodně vyhráli. Sehnali jsme dostatek pastelek, takže součástí první disciplíny bylo vedle hodnocení preciznosti stavby také posouzení vytvořené kamufláže. Mohli jsme si to dovolit, protože v čele hodnotící komise stál zkušený maketář, pan  Bartík. Pak následoval hod na cíl. Zde nás hlavně vilémovští kulišáci pěkně převezli. Na trup nalepili řádnou porci plastelíny, takže se jim s takto zatíženým modelem velice dobře mířilo. Naše protesty smetli konstatováním, že to v pravidlech nebylo zakázáno. Tak jsme před třetí disciplínou, kterou byla délka letu, honem rychle upravovali pravidla. Tady by ta plastelínová boule fungovala ještě lépe. Proto jsme ji zakázali a před každým pokusem pro jistotu překontrolovali, zda je model řádně vyvážen. Nakonec jsme se zbytky házedel uspořádali tříkolovou soutěž v letu na čas. Vypsali jsme zvláštní prémii pro toho, kdo dosáhne během jednoho letu času 10 vteřin a více. Několik modelářů se sice tomuto času přiblížilo, ale prémie nakonec udělena nebyla.

Test – tak to jsem si zase jednou naběhnul. Já, který příliš dobře nechápu, proč vlastně letadla létají, jsem si neuvědomil, že mezi vedoucími jsou dva téměř profesionálové s obrovskými teoretickými znalostmi. Totiž pánové Bartík a Krčmář. Každou otázku mi rozcupovali. Velmi zdatně oba pány doplňoval „diskutér laik“, malý Vašek Šulc. Nakonec jsme se dohodli, že test využijeme pro zvýšení odborných znalostí našich svěřenců, ale výsledky testu do celotáborové soutěže započítávat nebudeme.

Soutěž balzových házedel – jaký by to byl tábor, kdybychom nezařadili alespoň jednu regulérní, tj. desetikolovou soutěž házedel. Soutěž byla zpestřena tím, že ten večer se členové aeroklubu rozhodli cvičit s nováčky starty a přistání větroňů. Dělili jsme se spolu o záložní přistávací dráhu a tak museli vedoucí dávat na děti velký pozor.

Běh na Ranou – mezi modeláři velmi „oblíbená“ disciplína. Startovalo se sice v pětiminutových intervalech, ale během závodu se na trati vytvářely nejrůznější skupinky. Snad proto, aby nikomu nebylo smutno. Jen ryzí závodníci na nic nečekali a pelášili směrem k vrcholu ve snaze pokořit loňský rekord Honzy Budaie. Především Mirek Huk od něj nebyl moc daleko.

Škoda jen, že jsme tak dlouho otáleli s vodními disciplínami, až byl bazén vypuštěn a my museli zrušit slalom s lodičkou a závod na nafukovacích matracích. Příště budeme muset tuto část modelářského víceboje zorganizovat lépe.

Vyhlášení výsledků soutěže jsme provedli na závěr prostředního táborového víkendu. Dětem jsme předali diplomy a s těmi, kteří zůstávali, se rozloučili. My  jsme se museli v neděli večer vrátit domů.

Tabulka výkonů

Tabulka bodového hodnocení

Zdeněk Hykš

Modelářský tábor Raná u Loun 2014

 Když jsem hledal vhodný přídomek pro letošní tábor, vzpomněl jsem si na svého oblíbeného spisovatele Jaroslava Foglara. Zatímco on je autorem knihy Tábor smůly, my letos měli Tábor rýmy. Loňský komentář jsem zahajoval chválou na srpnové počasí. Letos to bylo poněkud horší. Hlavně v noci klesaly teploty výrazně pod deset stupňů, což v kombinaci s poměrně vlhkým vzduchem mělo za následek výše zmiňované problémy s nachlazením.

Vilémováci přijeli v loňské sestavě, tj. Petr Blaschka ml., Martin Hájek, Matyáš Adolf a Adam Trojan, letos posílené o nováčka Jakuba Smělíka. Vedoucí, pokud tedy nepočítáme ten rok navíc, se nezměnili vůbec – Petr Blaschka st. a Zdeněk Hykš. Varnsdorfskou část tvořili David Szöllösi, Albert Svoboda, Míra Huk, Vitek a Václav Šulcovi, Míla Řezníček, David Jára s Vojtou Hofmanem a v závěru prvního týdne dorazila ještě Sára Staudigelová. Všichni pod bdělým dohledem pánů Bartíka, Formánka a Řezníčka. Nechyběl ani náš kamarád z let minulých, pan Krčmář z LMK Litomyšl. Ačkoliv je tábor dvoutýdenní, opět jsme mohli opustit naše rodiny a zaměstnání na pouhý týden. Letos jsme zvolili ten zahajovací. Zúčastnili jsme se tedy stavby stanového tábora a zabydlování dílny mladými modeláři. Stavbu stanů řídili dva stavbyvedoucí. Tak jak známe třeba ze soutěží, pod energickým, tj. bleskovým a místy i nepřeslechnutelným vedením pana Bartíka, v rychlém sledu vyrostly kostry celkem osmi stanů, které dokončovala parta nových obyvatel řízená věčným pohodářem, panem Blaschkou. Následovalo obsazení dílny podle předem stanoveného „zasedacího pořádku“. Naštěstí jsem zvládnul včas pořídit řadu fotografií a zastihnout tak většinu modelářů u zatím ještě krásně uklizených a uspořádaných stolů. Později to již bylo horší. Uvítali jsme, že pro tento tábor zvolil pan Bartík model kat. F1H Miki II. To je model, v našem klubu velice oblíbený. Nějaký čas jsme jej sice nestavěli, protože jsme byli přesvědčeni, že naše děti vlekají způsobem, který možná přežijí „A trojky“ rozhodně však ne větroně o číslo větší. Takže pan Bartík vlastně rozhodl za nás. Mikinu samozřejmě dostavíme a vyzkoušíme, zda obavy vedoucích nebyly zbytečné.

Tábor byl postaven, dílna připravena, modelářské soustředění mohlo začít. Denní program se od toho loňského příliš nelišil. Na modelářském táboře asi není příliš prostoru pro nějaké výrazné inovace. Začínali jsme tedy kolem sedmé hodiny ranní budíčkem. To byl již agilní pan Řezníček na cestě do Lenešic pro snídani, zatímco my ostatní se postarali o to ostatní – uvařit vodu na čaj, zajistit dostatek hrníčků a zušlechtit prostor, kde vlastní snídaně probíhaly. Poté následoval přístup ke stanům a nejprve mírná výzva k opuštění vyhřátých spacích pytlů. V druhé etapě budíčku jsme se nejprve pozdravili se zhruba pětinou dobrovolně nastoupivších táborníků a jali se trochu energičtěji lákat ven i ten zbytek. Což se nám s mírnými problémy během čtvrthodiny také povedlo. Rozcvičku jsme nijak nepřeháněli, aby se nám děti hned po ránu příliš neunavily. Ony se ani unavit nenechaly – letošní rozcvičky se nesly v duchu hesla: „ještě štěstí, že vás neviděl Tyrš“. Po rozcvičce následovala ranní hygiena, během které dorazil náš zásobovač pan Řezníček se snídaní. Děti zasedaly k bohatě prostřenému stolu. Nikdo hlady netrpěl. Spíše naopak – některé malé jedlíky jsme museli do druhého či třetího rohlíku nutit. Kolem osmé, půl deváté jsme byli připraveni plnit další tábornický program. Nutno zdůraznit, že přes den nám příroda ukazovala svoji hezčí tvář. Až na jeden nebo dva dny, kdy dost foukalo, panovaly dobré „letové podmínky“. Kdo chtěl, stavěl a nebo vyrážel na plochu s pány vedoucími létat. Dopoledne a odpoledne s modely volné kategorie a nebo rádiem řízenými modely, navečer, po uklidnění větru i s házedly. Několik odvážlivců absolvovalo i rádiem řízené lety na svahu Rané. Mezitím byl samozřejmě oběd zajištěný stejně jako v minulých letechpanem Voříškem z Lenešic. Strava vydatná, sytá, pohříchu i trochu tučná, což nám, poživatelům supermarketových potravin způsobovalo občasné problémy. Za ta léta, co tábor provozujeme, se vžilo rčení, že „Voříšek dělá na pravém sádle i krupicovou kaši“. Přestože nebylo nejtepleji, někteří dobrodruzi vlezli i do místního bazénu. Voda byla chladná a mírně zelená a tak hlavně dospěláci sledovali veselé cachtání omladiny ze břehu.

Zapomenout nemůžeme ani na celotáborovou hru. Jako kostru jsme použili loňský model, která se docela osvědčil. Takže vedle disciplín ryze modelářských jsme absolvovali disciplíny vědomostní a také silové. Bohužel, nezvládli jsme časově slalom s lodičkou. Čekali jsme tak dlouho, až byl bazén vypuštěn a ze slalomu sešlo. Ze stejných důvodů jsme museli zrušit hod vejcem ve dvojici. Nebylo kde omýt děti od předpokládaných následků této disciplíny. Snad je ale nové soutěžní úkoly dostatečně nahradily. Pokud bych měl zmínit ty nejúspěšnější, asi nejvíce se líbilo hledání papírových žetonů s různou hodnotou, které jsme před budíčkem rozmístili v areálu tábora. Dodnes se někde mezi hlavním hangárem a dřevěnou ubytovnou nacházejí dva žetony, které po skončení soutěže nedohledali ani vedoucí, kteří je osobně ukrývali. A pak samozřejmě populární běh na Ranou, velmi „oblíbený“ všemi frekventanty tábora. Celkové výsledky budou také zveřejněny na stránkách našeho klubu.

Po večerním létání jsme kolem desáté hodiny začali vyhánět děti z dílny. Pohříchu v tu chvíli měly nejvíce práce na modelech. V jedenáct hodin byli všichni umyti a zalezlí ve spacích pytlech. Povídalo se ale až dlouho po půlnoci. Ještě štěstí, že kolem nás byli ubytováni samí dovolenkáři s pochopením pro žvanění našich svěřenců. A nebo jim to i vadilo, ale nedávali nám to najevo. Za což jim děkujeme a dodatečně se omlouváme. A byl konec dne a začala příprava na den následující. Vedoucí si i něco málo postavili vlastního.

Také jsme zažili natáčení nového českého filmu s pracovním názvem „Wilsonov“. Nemohli jsme dělat příliš veliký hluk a tak jsme celé úterý strávili pozorováním, jak se to dělá. Prý to bude komedie srovnatelná s velkými českými filmy jako byla například Adéla a nebo Tajemství hradu v Karpatech. Uvidíme.

V neděli 17. srpna nastal čas na odjezd. Vilémováci se v klidu sbalili a přepustili svá místa ve stanech a v dílně nově dorazivším modelářům z Liberce vedených Martinem Budaiem. V pozdních odpoledních hodinách jsme vyrazili domů, zatímco ostatní táborníky čekal ještě celý týden modelaření.

Zdeněk Hykš