Krajské přebory 2017

V sobotu 8. dubna jsme se sešli na letišti v Panenském Týnci, abychom zde absolvovali dva odložené krajské přebory – přebor Ústeckého a Středočeského kraje. Jak jsem již uvedl při nějaké jiné příležitosti, z ekonomického hlediska je výhodné cestovat na závody jen jednou, horší je to ale pro modeláře, pokud není zrovna příznivé letové počasí. Ale nedá se nic dělat, nepovedené počasí zabránilo uspořádat oba přebory v původně stanovených termínech. Ještě několik dní před těmito závody to také nevypadalo nijak hezky. Pršelo a foukal silný protivný vítr. Moc jsme nevěřili věčnému optimistovi Pepovi Bartíkovi z Varnsdorfu, že v sobotu bude lépe. Ostatně určité obavy o velké větroně jsme z jeho hlasu i po telefonu cítili docela zřetelně. Naštěstí se počasí na sobotu trochu umoudřilo. Přesto v nás hrklo, když jsme vystupovali na letišti v Týnci z autobusu a opřel se do nás poměrně silný vítr. Předpovědi sice hlásily jeho postupné uklidňování, čemuž jsme ale příliš nevěřili. Obvykle to v Týnci bývá obráceně. Nakonec se ukázalo, že pravdu měli pořadatelé a nikoliv my. Což jsme ale netušili a proto jsme se hned po zahájení soutěže snažili upřednostnit „vlekané“ kategorie s tím, že házedla nějak dopadnou. Hlavně jsme měli strach o model F1H Petra Blaschky, zvláště poté, co jsme u našich soupeřů zaregistrovali několik při vleku zlomených křídel. Ale Petr je přeci jenom zkušený modelář a tak za mohutného povzbuzování vedoucích a mnohdy i časoměřičského týmu zvládl všech pět letů v podstatě  bez problémů. Ve stejné pohodě zvládl Petr i kategorii A3. Potěšil nás také tím, že ač s rezervou splnil kvalifikační limit, přesunul se se svým modelem ke středočeským sousedům a v rámci tréninku si „Á trojky“ dal ještě jednou. Honza Weisgerber odlétal nejprve na jistotu házedla a pak i menší větroně. Výkony nikterak výjimečné, ale limit splněný profesorsky. Zbývá ohodnotit našeho nejmladšího modeláře, Tomáše Lufta. Tomáš nejprve využil silného větru v kategorii házedel ke zlepšení osobního výkonu téměř o sto vteřin. Ve větroních A3 toho ještě moc nenalétal. Proto také tuto kategorii zahajoval v ústecké soutěži s velkým respektem. Což bylo na dosažených výkonech znát. Byl to ten den náš jediný nesplněný limit. Podle plánu se proto Tomáš přesunul ke Středočechům na reparát. Zde si už byl jistější a také mu pomohl postupně zeslabující vítr. Starty probíhaly přesně dle scénáře předepsaného v našem klubu pro majitele školních modelů Gino. Tj. vší rychlostí vpřed a pak na zařvání vedoucích model včas vypustit. První dva lety byly přepychové, třetí v normě a dva zbývající lehce „podměrečné“. Což naprosto v pohodě stačilo na postup. A aby se Tomáš nenudil a v té zimě nám nenastydnul, vyhnali jsme ho ještě k sousedům na házedla. To znamená ten den již čtvrtou kategorii. Tomáš protestoval jen slabě, byť jsme na něm pozorovali známky velké únavy. Opět v naprosté  pohodě potvrdil kvalifikační limit. Jsem rád, že Tomáš na nás po těchto útrapách nezanevřel. Jeho otec nám později potvrdil, že hned druhý den Tomáš doma na louce trénoval hody kamenem. Musíme mu z našich bohatých zásob po předchůdcích (modeláři přicházejí a odcházejí – modely zůstávají) věnovat domů nějakou „šunku“, ať se naučí házedla sám seřizovat.

Co se týče soupeřů, moc času je sledovat jsme neměli. Během krajských přeborů se ze sportovních manažerů měníme spíše na dráby křížené s účetními, kteří s papírem v ruce sledují dosažené výkony a neustále je porovnávají s kvalifikačními limity. Za což se trochu stydím, ale účel světí prostředky. Druhým naším úkolem je pak sledovat, zda se naši svěřenci příliš dlouho nezdržují u stánku s občerstvením (Honza si dal párky hned třikrát!). A tentokrát díky čerstvému větru také pozorovat, kde se v dálce nacházejí oni a kde jejich modely. Ještě štěstí, že máme mobily. Přes všechnu tu starost jsem si všimnul, kolik mladých modelářů po letišti pobíhá a ve srovnání s předchozími ročníky jsem zaregistroval i znatelný růst kvality dosažených výkonů. Nebo se mýlím?

Pokud tuto dvojsoutěž zhodnotím z pohledu Vilémováků, dopadlo to pro nás tak napůl dobře. Před zahájením soutěže jsem doufal v tři postupy ze šesti možných a „máme všechny“. Na MČR proto pojedou tři naši modeláři. Což je ale jen polovina našich svěřenců. Nekvalifikovali se ti, kteří zůstali doma. Malá Iveta je ještě hrozně malá, Michal Jiřinec bude mít po operaci minimálně další měsíc místo nohy kopyto a Jakub Smělík dal přednost budoucnosti, tj. přijímacím zkouškám na střední školu, kam se nechtěl dostavit s nudlí u nosu. V týdnu se nám již neozval, takže druhý pokus o splněné limity na přeborech u Milana Šaflera jsme neměli s kým podniknout. Příští sobotu jsme proto zůstali doma, čímž pro nás letošní krajské přebory skončily.

Výsledková listina z krajského přeboru Ústeckého kraje ZDE

Výsledková listina z krajského přeboru Středočeského kraje ZDE

Z. Hykš

Přečetl jsem si

Při soutěži Pepova jarní jsme obdrželi další číslo modelářského časopisu Volný let. Než se sečetly výsledky a vypsaly diplomy, zhruba jsem si jej pročetl. Na jednom místě jsem narazil na zprávu o naší prosincové halové soutěži nazvané Předsilvestrovské polétání. Zpráva je pěkná a chválí nás. Myslím ale, že ji budu muset doplnit. Při zmínce o pořadatelích se hovoří pouze o mě. A čas od času, hlavně pan Bartík děkující jménem ostatních soutěžících za pořádání našich akcí, také zmiňuje obvykle jen mé jméno. Což je určitě nespravedlivé vůči mým dvěma kolegům. Pravda, někdy žertem říkám, že jsem se zvolil předsedou klubu, faktem ale je, že neméně důležitou a co do objemu zcela srovnatelnou práci vykonávají v klubu i mí kolegové spoluvedoucí. Pan ing Sucharda a pan Petr Blaschka, které též s jistou nadsázkou nazývám ekonomickým a technickým ředitelem klubu. Práci máme rozdělenou dle titulu své funkce. Já se starám hlavně o propagaci klubu. Třeba tímto způsobem. Samozřejmě Petrovi pomáhám také při práci s dětmi v dílně. Zvládám dejme tomu „práci se špejličkami“ a mám ze všech nejsilnější hlas. Ale novinky, tj. například práci s novými materiály, elektroniku a další moderní vymoženosti už nechávám plně na Petrovi. Pan Sucharda má tu zásluhu, že ještě třeba i v prosinci máme za co kupovat stavební materiál a z rodinného rozpočtu si nemusíme půjčovat na benzin. Což je další chvályhodný počin, protože téměř každou soutěž jsou oba ochotni sbalit svačinu, přezůvky a místo „gaučingu“ vyrazit se svými auty na přespolní modelářské soutěže. Dále velice oceňuji, že oba kolegové mají rozum. Jsme tři, takže žádné hlasování nikdy nekončí nerozhodně, rozhodně ale přehlasovaný vedoucí neodchází domů uražen a s přesvědčením, že už ho zato nikdy neuvidíme.

Takže chlapci moji, slavnostně prohlašuji, že bez vás by ten kroužek nepracoval ani z poloviny tak dobře a pochlebuji sám sobě, jak dobře jsem si vás vybral.

Děkuji         Z. Hykš

Pepova jarní 2017

Tuto soutěž využíváme jako poslední (a jediný) trénink před cyklem krajských přeborů. Občas říkám, že je po dlouhé zimní přestávce velice důležité připomenout si, kde mají modely předek a kde ocasní plochy. Tentokrát bylo opravdu velmi přínosné, že jsme do České Lípy dorazili. Byli jsme přistiženi tak říkajíc v nedbalkách. Předem jsem vyhlásil, že nás vedoucí nebudou příliš zajímat diplomy, ale že důraz klademe na dosažené výkony. A ono to dopadlo přesně obráceně. Každý z našich svěřenců si domů odvezl nějaké to ocenění pořadatelů, protože soupeři létali stejně mizerně, ne-li ještě hůře. Zato výkony byly tragické. S tímto přístupem se na podzim na Jižní Moravu mnoho našich modelářů nepodívá. Už jen otevření přepravních krabic s na podzim uloženými modely nás pořádně znechutilo. Několik letadel zůstalo od října neopravených. Co vypadalo, že drží pohromadě, se zkroutilo a co alespoň trochu létalo, jsme během soutěže rozbili. Dotaz pana Bartíka, hlavního pořadatele Pepovy jarní, zda na našem stanovišti je někdo zralý na rozlétávání, nás přivedl k huronskému, byť trochu zoufalému smíchu. Opravdu jen mírně povzbudivým byl fakt, že ke konci soutěže už alespoň někdo trochu létal. Takže všechny naše modeláře, kteří se na Pepovu jarní dostavili, čeká následující dvě schůzky velké opravování, zatímco zbývající dva modeláře, kteří zůstali doma za účelem rodinné oslavy (a vlastně i nás vedoucí), čeká za dva týdny v Panenském Týnci velký krok do neznáma. Jestli bude tuto sobotu panovat v Týnci neletové počasí, budeme mít už jen jednu příležitost na reparát v Hořicích na krajském přeboru Hradeckého kraje. Pokud se ani tam nezadaří, asi při mistrovství ČR hodně ušetříme za ubytování a stravu našich svěřenců.

Doufám, že za čtrnáct dní budu psát optimističtější zprávu.

Z. Hykš

Josefovské létání 2017

Do Děčína jsme vyrazili trochu riskantně „na poslední chvíli“. Záměr byl dorazit do sportovní haly zhruba 30 minut před zahájením soutěže. Ověřili jsme si totiž, že našim dětem na rozlétání v kategorii házedel půl hodiny stačí. Pokud je to déle, spíše se už jen vyčerpávají a rozbíjejí modely. Pozdějšímu odjezdu napomohl ještě jeden nejmenovaný výtečník z Vilémova, který si zapomněl doma doklady a musel se pro ně vracet. Do Děčína to je pro nás totiž nejblíže přes Německo a německé úřady není vhodné zbytečně dráždit. Stejně jsme ale museli trochu zariskovat. Oni ti výtečníci byli ve skutečnosti dva. Druhým byl náš rovněž nejmenovaný šluknovský člen. A zajíždět téměř 15 km až kamsi do Rožan a pak se vracet zpět do Vilémova, už opravdu nešlo. Na oněch zhruba třicet minut, co se pohybujeme po německém území, proto pan vedoucí malého Tomáše adoptoval. Trochu jsme se mu pomstili tvrzením, že v případě zadržení si ho jeho skuteční rodiče budou muset vyzvednout druhý den v Drážďanech. Nic se ale nestalo – hraniční přechod v Dolní Poustevně byl pustý, cestou nás nikdo neobtěžoval a ani celníci na přechodu v Hřensku o nás nejevili zájem. Takže Tomášovi v Hřensku spadl velký kámen ze srdce a my všichni jsme do děčínské sportovní haly dorazili téměř přesně dle plánu.

I trénink proběhl k plné spokojenosti. Těch pár upadlých trojúhelníčků, špatně nalepených směrovek a bohužel i lámání křídel bereme jako běžný standard. Ještě štěstí, že naši dárečkové mají dostatek náhradních modelů.

V házedlech jsme mezi žáky byli téměř sami a tak si to kluci rozdali sami mezi sebou. Zvítězil Michal Jiřinec, který nám v poslední době dělá docela radost. Na schůzkách zbytečně nežvaní, staví modely a i na tréninky chodí. Druhý v pořadí byl Honza Weisgerber. Zde nám trochu zatrnulo, protože Honza plnil povinnosti bratra maturantky a na plochu soutěžní se dostavil přímo z liberecké plochy taneční až dlouho po zahájení soutěže házedel. Díky pochopení pořadatelů byl připuštěn do závodu. Začal samozřejmě bez tréninku a létat se mu podařilo přesvědčit až třetí model v řadě. Pak máme našeho nejmladšího Tomáše Lufta, pardon, dnes ráno na půl hodiny Tomáše Blaschku. Sledujeme, jak nám Tomáš pomalu roste a sílí. Na venkovní modely opravdu pomalu, zatímco v hale to stačí. Hlavně jeho první tři kola byla hezká. Pak jsme jej přesvědčili, aby začal trochu riskovat, což se bohužel na zlepšení neprojevilo. Ale házedla se takto létat musí. Brambory zbyly na Jakuba Smělíka. Je to s podivem, protože Jakubova druhá záliba je „kouzelnictví“ a mnohokrát nás již přesvědčil o šikovnosti svých prstů. Bohužel, u modelářů je spíše než se svými modely kamarád s vteřinovým lepidlem. Jeho modely létají docela hezky, co ale naplat, když váží třeba i dvojnásobek toho, co vážily v době svého vzniku. Na seniorskou kategorii si pomalu zvyká Petr Blaschka mladší. Tentokrát využil trochu slabšího rozpoložení soupeřů a ač nedosáhl svého osobního maxima, obsadil mezi dědky druhé místo. Ve velké hale to bylo určitě první takové umístění vilémovského modeláře v seniorské kategorii. O druhého nejlepšího Vilémováka jsme si to tentokrát museli rozdat s Petrovým otcem my dva.

V kategorii A6 předem netrénujeme. To by byl příliš velký odpad modelů. Na trénink je dostatek času během vlastní soutěže. I tak nestačíme vázat přetržené svazky a lepit ulomené díly těchto modelů. Co do hmotnosti modelů i zde rozhoduje nános lepidla. Zvítězil znovu Michal Jiřinec, který soutěžil se zcela novým érem, zatímco ostatní s modely patřičně poflikovanými se seřadili za ním. Nepopulární místo opět obsadil náš eskamotér Jakub, který by si snad zasloužil čestný diplom výrobce vteřinového lepidla za jeho vzornou spotřebu. Bereme-li za úspěch výsledný čas přes šest minut, musíme být s chlapci spokojeni. Junior Petr Blaschka předem ohodnotil soupeře a i s ohledem na místní stropní lapače modelů absolvoval jen tři lety. Pak se věnoval kamarádům a hranolkům v přilehlé restauraci. Jak již bylo řečeno mnohokrát, my s panem vedoucím jsme tuto kategorii zcela vypustili. Jako o závod vážeme nové svazky, lepíme upadlá křídla, případně šťouráme na světelných panelech zachycené (i soupeřovic) modely. A že jich letos bylo.

Ještě bych se rád vrátil k několika úsměvným momentům. Začal to již v pátek Petr Blaschka mladší, který na otázku kolegy, proč balí tři špice trupu, když má jen dva modely, odpověděl, že proto, kdyby mu nějaká špice nelétala. Zasmáli jsme se, ale když nás druhý den všechny porazil, musíme přemýšlet, jestli na tom něco nebude.

Po skončení soutěže jsme pak zaregistrovali, jak vítěz obou žákovských kategorií, Michal Jiřinec, přemýšlí, jaké předměty ho hned v pondělí čekají ve škole a zda z nich nehrozí nějaké nebezpečí. Dospěl totiž k závěru, že štěstěna, která ho dnes celý den provázela, ho musí druhý den určitě opustit (pokud ale vím, žádná školní katastrofa se v následujícím týdnu nekonala).

No a poslední připomenutí se týká historie našeho klubu. Někdy kolem roku 1990, kdy do klubu docházeli zřejmě nejlepší modeláři, které jsme kdy měli, jsme soutěžili s mikulášovickým házedlářem Lubošem Paťhou. Kluci (a holky, protože do té skvělé party patřila i teta Jitka) přecházeli postupně do juniorské kategorie a ač v nejlepší sportovní kondici, utkání Vilémováci versus Luboš Paťha za celý rok končilo třeba sto padesát ku třem v jeho prospěch. Toto mi připomenul Jirka Schieferdecker dotazem, zda nevím, jak den předtím v Žatci hráli vilémovští fotbalisté. My s vilémovskými fotbalisty udržujeme korektní vztahy, byť jistá soutěživost mezi námi existuje. A zatímco oni si jeli tento víkend pro porážku do Žatce a vrátili se s neuvěřitelnou výhrou sedm nula, my jeli do Děčína za žateckým Jirkou pro klepec a také jsme ho obdrželi. Rovněž sedm nula. Na naši obranu uvádím, že zatímco čutálisté se pohybují ve středu tabulky krajského přeboru, Jirka je vlastně přeborník republikový. Takže žádná ostuda.

Letošní Josefovské létání můžeme hodnotit jako úspěšné. Vyrazili jsme ještě za světla domů. Rozvezli jsme děti po Šluknovském výběžku s vědomím, že halové létání na dlouho končí a teď už se budeme věnovat pouze venkovním modelům.

Výsledková listina ZDE!

Z. Hykš