Pohledem z okna, po vyvalení se z postele, bylo jasné, že dnes opravdu nezmokneme. Na nebi ani mráček, na teploměru minus pět. Bohužel, už trochu foukalo, což napovídalo, že varování o během dne zesilujícím větru až někam k 12m/s v nárazech, budou oprávněná. Však také hlavní pořadatel přeborů, pan Bartík, při nástupu zdůrazňoval, že velké kategorie by měli modeláři odlétat jako první s tím, že ta házedla na závěr předpokládaný vichr vždycky nějak zvládnou. No nakonec to tak zlé nebylo, ale přesto nezkušení modeláři měli v druhé polovině soutěže s prudkými poryvy větru velké problémy. (Pro pořádek – hlavní nápor větru přišel u nás ve výběžku až před půlnocí). Pochválit musíme opět pana Bartíka a členy LMK Varnsdorf. Pořadatelů se sešlo spousta, takže soutěž, podobně jako před týdnem, měla rychlý spád. My tentokrát zapůjčili dva časoměřiče.
Náš hlavní cíl byl pomoci Jakubovi splnit v kategorii A3 kvalifikační limit a totéž dosáhnout s Petrem v kategorii F1H. To druhé se podařilo, první nikoliv. Po celou dobu se Jakub pohyboval po ploše s výrazem štvané laně a tento výraz s blížícím se koncem soutěže zesiloval. Až mi ho bylo líto. Ale nedalo se nic dělat. Jakub rychle po svém vstupu do vilémovského klubu prokázal, že házení kamení není jeho silná disciplína. Od počátku to byl „větroňářský typ“. Jenže plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Když někdo po zhruba dvou letech členství v našem klubu dospěje k jednomu modelu A3 Gino a z větroně F1H Miki po dvaceti měsících stavby leží na stole pouze kostra křídla, nemůže očekávat žádné pěkné výsledky. Opravdu jsme se snažili, ale tentokrát se Jakubovo Gino rozhodlo, že 180 vteřin dnes nepřekoná. No a házedla, to už bylo je smutné zakončení Jakubových letošních pokusů o republiku. Co let, to originál. Jakub je ale velký pohodář a tak si myslím, že neúspěšnou kvalifikaci přežije bez následků. Bohužel, v dílně se asi nic nezmění a tak možná se za rok dočkáme stejně jako letos moudra, kdy Jakub vzal týden před přebory do ruky nepotažené křídlo MIKI II a prohlásil, že tohle asi do přeborů dokončit nestihne. Jen pro vedoucí je to občas velký nápor na nervy. Petr větroň F1H zvládl v pohodě. Posledním soutěžním letem dokonce dosáhl svého prvního „ájedničkového maxa“. A protože se již dříve kvalifikoval i v házedlech a větroních A3, může si vybrat, jakou kategorii v Kožlanech vypustí.
Zaznamenali jsme i ztráty. Martin přišel o špičkový model házedla, přestože prokazatelně „kopnul“. Jenže v běhu za modelem se bál vstoupit na golfové hřiště, které mu leželo v cestě a než se prodral okolním lesíkem, model ztratil z dohledu. Hledali jsme ho ve třech možná hodinu, ale marně (čert ho vem – ne Martina, ale to hřiště).
Pana Bartíka jsme vyplísnili za to, že ke konci soutěže vytáhl z krabice několik vystřelovadel, přestože dlouhodobě zřízení této kategorie spíše zpochybňuje. Samozřejmě tím okamžitě nadchnul všechny přítomné, včetně třech našich žákovských modelářů. Však také hned prohlásili, že přecházejí do této kategorie. Honza se dokonce po panu Bartíkovi dožadoval stavebního plánku. Tůdle, dál budete hezky stavět házedla a větroně. I ve mě tato kategorie vyvolává určité pochybnosti. Ideální je možná pro lákání nových modelářů při dětském dni, případně podzimní drakiádě, ale při modelářské soutěži mi připadá trochu pouťově.
No a pak to šlo podle stejného scénáře – odchod nahoru, okupování baru v klubovně aeroklubu. spočítání a vyhlášení výsledků, společná fotografie a pak hurá domů.
Z. Hykš